Jak žít spokojeně a efektivně

Klepnutím na obrázek jej zvětšíš
Jedním ze stěžejních úkolů vesmírného šampióna je odnaučit se honit, usilovat a stresovat obavami. Žít pocitem, že je neustále potřeba se o něco snažit, že výsledek je přímo úměrný úsilí, které k jeho dosažení vynakládám.

Pro řadu lidí je představa životní pohody synonymem pro flákání. Nadřízený honí a kontroluje podřízené, podnikatel honí sám sebe... Za zbytečným úsilím a honěním se stojí iluze, že jsem panáček, který když jen tak stojí, sedí, leží, chodí, nic nedělá. Říká se tomu "iluze oddělenosti", kdy vnímám sebe, lidi a svět jako množinu navzájem oddělených objektů. Vinou této iluze si pak člověk myslí, že když zrovna nic nedělá, jeho život se nikam neposouvá, jeho plány, záležitosti, touhy a potřeby stagnují, že život stojí.

Ve skutečnosti ale svět nikdy nestojí ani stát nemůže. Vše se neustále mění a děje se tak automaticky. Svět je nastaven, aby se neustále automaticky měnil, každý jeho bod je pořád v nerovnovážném stavu.

Máš nekonečno možností

V nerovnovážném stavu čeká každý bod Vesmíru na impuls, který jeho stav změní, který udá trend jeho změny. Tím, kdo trend vývoje udává, je člověk. Svými myšlenkami. A má nekonečno možností, jakou změnu se rozhodne nastolit. Je jen na něm, co si zvolí a právě vědomá volba je to, co se má člověk co nejlépe naučit. Volba je vždy na každém z nás, a proto je potřeba právě v umění vědomě volit vidět nástroj, který udává efektivitu, s jakou ke svým cílům půjdeš.

Každý člověk volí přesně podle toho, jak vnímá. Je to logické a jinak to ani nejde. Různě vnímající lidé tedy volí různé nástroje a často tyto nástroje volí i nevědomě. Pod vlivem emocí. Iluzí. Cílem vesmírného šampióna je naučit se volit co nejlépe a vědomě. Má se ptát sám sebe:

"Jaké je nejlepší vnímání?". 
A odpověď zní: "Přirozené." 
"A co to znamená přirozené?" 
"Takové, kdy vnímáš svět i sebe reálně, nepodléháš iluzím."
"Co znamená vnímat reálně?"
"Vidět podstatu svou i podstatu světa, ne to, jak se ty i svět jevíte navenek."
"A jaká je podstata moje a světa?"
"Ty jsi vysílač informací, představ. A svět je prostředí, které na tvé představy reaguje — plní ti je, odráží. Vše máš přesně tak, jak si představuješ, vše se k tobě i chová tak, jak čekáš."
"Takže musím neustále vysílat své představy?"
"Nemusíš, ty to děláš automaticky."
"Myslíš tak, že o tom ani nevím?"
"Přesně tak, dělá to tvé podvědomí. Bez přestání všechny tvé představy vysílá a svět na ně neustále reaguje. Takto — úplně automaticky — vzniká a vyvíjí se tvůj život a vše, co je jeho součástí." 
"Takže prožívám jen své vlastní představy, nic jiného?"
"Přesně tak. Svět je jen zrcadlem tvého nitra, tvého podvědomí. Jak tam máš vše nastaveno, tak to prožíváš."
"A mohu s tím něco dělat, nebo to tak mám nastaveno napořád?"
"Můžeš s tím dělat úplně cokoli. A svět se každé změně automaticky přizpůsobí."
"Nemusím se tedy starat o nic venku, stačí změnit svou představu a změním svůj život."
"Ano. Takto si můžeš vytvořit přesně takový život, jaký chceš."

Toto je realita. kdo ji pozná, má možnost se podle ní naučit uvažovat. Čím víc mu to půjde, tím jednodušeji a klidněji bude žít. I efektivněji. Uvědomí si, že to, co dříve dělával mechanicky, jde jednoduše přitáhnout. Že strategie, které dříve vymýšlel, vůbec vymýšlet nemusí. Že stačí myslet jen na výsledek a vše ostatní se samo organizuje a vše, co k jeho dosažení potřebuje, k němu bude samo přicházet.

Jak funguje realita

Přírodní či vesmírné zákony, zákony neviditelného světa představ, můžeme nazvat zákony reality. Neviditelný svět je onou realitou, jelikož v něm vše vzniká. My to pak jen vnímáme ve fyzické podobě formou prožitků. Umění žít podle přírodních zákonů znamená fungovat v souladu s nimi. Dělat jen to, co má smysl a nefušovat do ničeho, co smysl nemá. Vědět, že vše funguje samovolně mnohem líp. Jde o to pochopit svou roli v procesu tvoření života a této role se potom zhostit a hrát pouze ji. Chápat, že má role spočívá v přikazování (nebo možná použijeme méně invazivní termín žádání) Vesmíru, co si přeješ žít. A tím to hasne. Vesmír už sám reaguje a posílá ti přímo do cesty buď rovnou výsledky, anebo to, co tě k nim nejrychlejší cestou vede, posouvá.

Je nesmysl, abys sám vymýšlel jak to udělat líp, jak něco zaonačit, obejít, urychlit, popohnat, postrčit... Tohle vše jsou naopak brzdy. Fušuješ do dokonale rozjetého a zorganiozovaného procesu, na kterém celý Vesmír spolupracuje a narušuješ to naivním hledáním vlastní, rádoby lepší cesty. Usiluješ a tím vše jen kazíš, generuješ v dokonalém systému zmatek.

Přesně toto ale lidé často dělají, denně tomu věnují svou energii, čas, úsilí, nervy. A dělají to jen proto, že vnímají sebe i svět jinak. Žijí iluzí o sobě samých a svém fungování. I iluzí o světě a jeho fungování. Nevědí, že jsou s celým Vesmírem neustále spojeni, a celý Vesmír pro ně neustále automaticky pracuje. Jemu ani nic jiného nezbývá, je tak nastavený. A na to, abys s Vesmírem spolupracoval, se potřebuješ odnaučit mu kazit jeho nepřetržitou práci. Ona je skutečně nepřetržitá, protože na každý tvůj záměr se okamžitě reaguje, vše se hned organizuje, synchronizuje, výsledek je na cestě k tobě.

Jak žít podle zákonů reality

Podle zákonů reality žiješ tak, že plníš svou roli, která spočívá ve dvou úkolech:
  1. Vědomě a pravidelně pěstuješ své představy, své vyzařování. Uvědomuješ si, co si přeješ, co je pro tebe důležité, v čem vidíš hodnoty, jak a kde chceš žít. Tím své představy pěstuješ a rozvíjíš. Věnuješ jim čas. Tím je nejen vyzařuješ, ale zároveň je ukládáš do svého podvědomí, aby se staly tvým vyzařováním trvalým. Abys tak už potom žil úplně automaticky a mohl své představy dál rozvíjet a svůj život obohacovat.
  2. Ve zbytku času s klidem děláš, co chceš, co tě baví a jsi připravený přijmout to, co k tobě samo přijde. Důležité je ono "přijmout", protože ať přijde cokoli, je to dobře a v souladu s tvojí vizí. Řada lidí rozlišuje situace na dobré a nedobré. Ale žádné nedobré neexistují. To je jen klam. Když od tebe odejde zákazník, není to žádná nemilá věc, pouze projev, že už spolu dál nejste kompatibilní. A že jej přijde nahradit jiný, se kterým budete fingovat v pohodě. Stejně to je s životními partnery. Je iluze si myslet, že ode mě odešel někdo, komu je se mnou dobře. Proč by to dělal? Odejde jen ten, kdo má jiné představy a cíle než ty a proto nemá smysl se jej silou držet. To nemůže fungovat ani přinášet štěstí. Odchod partnera je jen nutná podmínka, aby přišel nový, kompatibilní, se kterým skutečně to, co si přeješ, budeš i žít. Čili něco pustit, ať je to cokoli, není žádná nepříjemnost, ale cesta k tvému cíli. Nic k tobě nechodí náhodně, ale vždy a jedině na zavolání. Úplně vše je reakce na mé vlastní úvahy a záměry. Proto nemá smysl se zneklidňovat tím, co se momentálně děje, stačí vědět, že to je vždy správně.
  3. Rozhoduješ se vždy vědomě. V nečekaných situacích, které k tobě samy chodí, se vždy snažíš o vědomou volbu. O nepodlehnutí emocím a zdáním, o rozhodování v afektu. Znamená to nechat nejdřív emoce vyvolané iluzí zklidnit a až poté rozhodnout s nadhledem.
V uvedených bodech zcela absentují starosti, usilování, pochyby, obavy. Je to proto, že to vše jsou iluze, důsledky nereálného vnímání světa. Každý si je přivozujeme jen tím, že vidíme něco, co je ve skutečnosti jiné. Že si o něčem myslíme, že to funguje jinak, než jak to funguje. Že vnímáme negativně něco, co nám ve skutečnosti slouží. Že žijeme představou, že nás život nepodoporuje, že o něco přicházíme, že nám něco hrozí. I že když zrovna sedíme doma na židli, nic se neděje, že musíme pořád někam běhat a honit se za výsledky.

Důležitým slovem v nadpisku obrázku na začátku článku je "spokojené" nicnedělání. Protože právě ony pocity, které vyzařuješ, jsou nositelem toho, co přijde. Právě ony představují tvá očekávání, udávají trend změny. Neděláš-li nic, ale těšíš se na to, co přijde, přijde ti to, nač se těšíš. Nejde to ani jinak, je to zákon. Když se snažíš sebevíc, ale obáváš se toho, co přijde, přijde to, čeho se obáváš. To je tentýž zákon a nemůže to jinak být. Nedělat nic s radostí a těšením se na to nejlepší můžeš díky tomu, že víš, jak funguješ ty i svět. Pak nepropadáš obavám, protože nevěříš na náhody. Víš, že výsledek vždy odpovídá tvé představě o něm. Tudíž se na svou představu spoléháš, užíváš si ji a víš, že to je vše, co máš pro její splnění ve chvílích, kdy se "nic neděje" dělat.

* * * * * 
Líbil se článek? Nelíbil? Pomohl? Nepomohl? Ohodnoť jej prosím jako ve škole 1 až 5.
Máš-li dotaz nebo názor, napiš jej do komentáře.


Jak žít spokojeně a efektivně

Klepnutím na obrázek jej zvětšíš
Jedním ze stěžejních úkolů vesmírného šampióna je odnaučit se honit a dřít. Žít pocitem, že je neustále potřeba se o něco se snažit.

Pro řadu lidí je představa pohody synonymem pro flákání. Nadřízený honí a kontroluje podřízené, podnikatel honí sám sebe... Za zbytečným úsilím a honěním se stojí iluze, že jsem panáček, který když jen tak stojí, sedí, leží, chodí, nic nedělá. že se jeho život nikam neposouvá, že jeho plány, touhy a potřeby stagnují, že život stojí.

Ve skutečnosti ale svět nestojí ani stát nemůže. neustále se vše mění a děje se to automaticky. Svět je nastaven, aby se neustále měnil, každý jeho bod je neustále v nerovnovážném stavu.

Máš nekonečno možností

A v tomto nerovnovážném stavu čeká na impuls, který jeho stav změní, který udá trend jeho změny. Tím, kdo trend vývoje udává, je člověk. A ten má nekonečno možností, jak to dělat. Je jen na něm, jakou si zvolí. Volba je vždy na každém z nás, a proto je potřeba právě ve volbě vidět nástroj, na který se zaměřit, protože jaký nástroj použiji, tak efektivně ke svému cíli půjdu.

Každý člověk volí přesně podle toho, jak vnímá. Je to logické a jinak to ani nejde. Různé vnímající lidé tedy volí různé nástroje a cílem vesmírného šampióna se naučil vnímat co nejlépe. Má se ptát sám sebe:

"Jaké je nejlepší vnímání?". 
A odpověď zní: "Přirozené." 
"A co to znamená přirozené?" 
"Takové, kdy vnímáš svět i sebe skutečně, nepodléháš iluzi."
"Co tedy znamená vnímat reálně?"
"Vidět podstatu svou i podstatu světa, ne to, jak se ty i svět jevíte navenek."
"A jaká je podstata moje a světa?"
"Ty jsi vysílač informací, představ. A svět je prostředí, které na tvé představy reaguje — plní ti je."
"Takže musím neustále vysílat své představy?"
"Nemusíš, ty to děláš automaticky."
"Myslíš tak, že o tom ani nevím?"
"Přesně tak, dělá to tvé podvědomí. Bez přestání všechny tvé představy vysílá a svět na ně neustále reaguje. Takto — úplně automaticky — vzniká a vyvíjí se tvůj život a vše, co je jeho součástí."

Toto je realita. kdo ji zná, má možnost se naučit podle ní uvažovat. Čím víc mu to půjde, tím jednodušeji a klidněji bude žít. A efektivněji. Uvědomí si, že to, co dříve dělával mechanicky, jde jednoduše přitáhnout. Že strategie, které dříve vymýšlel, vůbec vymýšlet nemusí. Že stačí myslet pouze na výsledek a vše ostatní se samo organizuje a vše, co jeho dosažení potřebuje, k němu samo přijde.

Jak funguje realita

Přírodní či vesmírné zákony, zákony neviditelného světa představ, můžeme nazvat zákony reality. Protože tento neviditelný svět realitou je, v něm vše funguje a vzniká, my to pak jen pozorujeme ve fyzické podobě. Umění žít podle přírodních zákonů spočívá v tom fungovat v souladu s nimi. Dělat to, co má smysl a nefušovat do ničeho, co smysl nemá, protože to zákonitě funguje beze mě mnohem líp. Jde o pochopení své role v procesu tvoření života a této role se potom zhostit a tu hrát. Chápat, že má role spočívá v přikazování (nebo možná použijeme méně invazivní termín žádání) Vesmíru, co si přeješ žít. A tím to hasne. Vesmír už sám reaguje a posílá ti přímo do cesty buď rovnou výsledek, anebo to, co tě k němu nejrychlejší cestou vede, posouvá. Tudíž je nesmysl, abys sám vymýšlel jak to udělat, zaonačit, urychlit, popohnat, postrčit... 

To vše jsou ale naopak brzdy. Fušuješ do rozjetého procesu, na kterém celý Vesmír spolupravuje a narušuješ to naivním hledáním vlastní, rádobylepší cesty. Přesně toto řada lidí dělá, denně, věnuje na to svou energii, čas, úsilí, nervy. A dělají to jen proto, že vnímají sebe i svět jinak. Žijí iluzí o sobě samých a svém fungování. I iluzí o světě a jeho fungování. Nevědí, že jsou s celým Vesmírem neustále spojeni a tento Vesmír pro ně neustále automaticky pracuje. Jemu ani nic jiného nezbývá, je tak nastavený. A na to, abys s Vesmírem spolupracoval, se potřebuješ odnaučit mu kazit jeho nepřetržitou práci. Ona je skutečně nepřetržitá, protože na každý tvůj záměr se okamžitě reaguje, vše se hned organizuje, synchronizuje, výsledek je na cestě k tobě.

Jak žít podle zákonů reality

Podle zákonů reality žiješ tak, že plníš svou roli, která spočívá ve dvou úkolech:
  1. Vědomě a pravidelně pěstuješ své představy, své vyzařování. Uvědomuješ si, co si přeješ, co je pro tebe důležité, v čem vidíš hodnoty, jak a kde chceš žít. Tyto představy v sobě pěstuješ a rozvíjíš. Věnuješ jim čas. Tím je nejen vyzařuješ, ale především je ukládáš do svého podvědomí, aby se staly tvým vyzařováním trvalým. Abys tak už pak žil úplně automaticky a mohl své představy dál rozvíjet a svůj život obohacovat.
  2. Ve zbytku času děláš, co chceš a jen jsi připravený přijmout to, co k tobě samo přijde. Důležité je ono "přijmout", protože ať to je cokoli, je to dobře a v souladu s tvojí vizí. Řada lidí rozlišuje situace na dobré a nedobré. Ale žádné nedobré neexistují. To je jen klam. Když ode mě odejde zákazník, není to žádná nemilá věc, pouze projev, že už spolu dál nejsme kompatibilní. A že jej přijde nahradit jiný, se kterým budeme fingovat v pohodě. Stejně to je s životními partnery. Je iluze si myslet, že ode mě odešel někdo, kdo je se mnou kompatibilní. Proč by to dělal? Odejde jen ten, kdo má jiné představy a cíle než já a proto nemá smysl se jej silou držet. To nemůže fungovat ani přinášet štěstí. odchod partnera je jen nutná podmínka, aby přišel nový, kompatibilní, se kterým skutečně to, co si přeji, budu i žít. Čili něco pustit, ať je to cokoli, není žádná nepříjemnost, ale cesta k mému cíli. Nic ke mně nechodí náhodně, ale vždy a jedině na zavolání. Úplně vše je reakce na mé vlastní úvahy a záměry. Proto nemá smysl se zneklidňovat tím, co se momentálně děje, stačí vědět, že to je vždy správně.
V obou uvedených bodech zcela absentují starosti, usilování, pochyby, obavy. Je to proto, že toto vše jsou iluze, důsledky nereálného vnímání světa. každý si je přivozujeme jen tím, že vidíme něco, co je ve skutečnosti jiné. Že si o něčem myslíme, že to funguje jinak než jak to funguje. Že vnímáme negativně něco, co nám ve skutečnosti slouží. Že žijeme představou, že nás život nepodoporuje a že když sedíme doma na židli, nic se neděje, že musíme pořád někam běhat a honit se za výsledky.

Důležitám slovem v nadpisku obrázku na začátku článku je "spokojené" nicnedělání. Protože právě ony pocity, které vyzařuješ, jsou nositelem toho, co přijde. Právě ony představují tvá očekávání. Nedělám-li nic, ale těším se na to, co přijde, přijde mi to, nač se těším. Nejde to ani jinak, je to zákon. Když stejě tak nic nedělám, ale obávám se toho, co přijde, přijde to, čeho se obávám. To je tentýž zákon a nemůže to jinak být. Nedělat nic s radostí a těšením se na to nejlepší můžeš díky tomu, že víš, jak funguješ ty i svět. Pak nepropadáš obavám, protože nevěříš na náhody. Víš, že výsledek vždy odpovídá tvé představě o něm. Tudíž se na svou představu spoléháš a víš, že to je vše, co máš pro její splnění dělat.

* * * * * 
Líbil se článek? Nelíbil? Pomohl? Nepomohl? Ohodnoť jej prosím jako ve škole 1 až 5.
Máš-li dotaz nebo názor, napiš jej do komentáře.

Jak vypadá cesta k životu svých snů

Klepnutím na obrázek jej zvětšíš
Cesta k umění žít podle svých představ má jasnou šablonu, přesný průběh, vývojové fáze. Dnešním článkem celý tento proces popíšu. Pro lepší pochopení ale začneme naším cílem, koncovým stavem.

Cíl: dokázat myslet jen na to, co chci

Takto zní celá definice úspěšného života, v tom je celý vtip či mistrovství. Toto jediné když dokážeš, žiješ neomezený život svých snů. Je to tedy zároveň cíl osobního rozvoje, cíl všech cílů. Vypadá jednoduše, ale tím klame. Je pro každého dosažitelný, ale vyžaduje to trpělivost. A samozřejmě — vědět, jak na to. Know-how. Dokázat myslet nač chci, ve skutečnosti znamená:

Dokázat myslet jen nač chci — za všech okolností

Tady už se rýsuje potenciální jádro pudla. Dokázat myslet, nač chci, když se nic neděje, je jednoduché. Jenže ono se každou chvíli něco odehraje. Tedy jen zdánlivě, ale netrénovaný člověk to neví. On to vidí jinak. Okolnosti totiž klamou, budí zdání, kterým netrénovaný člověk podléhá. Dělají si s ním, co chtějí. Právě tyto klamy je potřeba překonat. To je onen pudl.

Okolnosti provokují, budí mylné dojmy

V každodenních situacích vidíš často něco jiného, než co se skutečně děje. Vnímáš je nepřirozeně. Přisuzuješ jim jiný význam, než jaký skutečně mají. A právě to tě rozrušuje, jelikož vidíš něco jiného, než co skutečně vidíš a pak i  reaguješ jinak, než máš. A právě tím, jak reaguješ, vypouštíš jiné myšlenky než na to, co si přeješ. Prožívaný sebeklam v tobě probouzí strach, smutek, žal, hněv, stud, nejistotu, bolest, potřebu se chránit, bojovat, utíkat, kombinovat, podmiňovat, spekulovat, vymýšlet okliky, hádat se, handrkovat, usilovat, žárlit, honit se, cítit se závislý, stresovat se... 

Přestáváš žít skutečnost, ale vlastní fantazii

Realita jde díky podléhání iluzím stranou, a ty namísto ní začínáš žít svůj vlastní film, který si sám režíruješ. Sám vymýšlíš děj, zápletky a dramata. Překážky i nepřátele. Problémy i komplikace. Žiješ pod vlivem vlastních myšlenkových výplodů a konstrukcí. Jen o tom vůbec nemáš tušení. Tvůj život se z větší či menší části stává fikcí.

Pochopením pravidel se začíná karta obracet

Dozvíš-li se pravidla této důmyslné hry klamů, dostáváš se do role hráče vědomého. Nikoli však — jak brzy zjistíš — úspěšného. Začíná druhá úroveň této hry, v níž se musíš naučit podle nových pravidel automaticky uvažovat. Což se bije s tím, jak jsi uvažovat zvyklý. Přestaneš bojovat se světem a začneš bojovat sám se sebou. Změní se jen to, že už víš, že jsi autorem i hlavním hrdinou, že žádné nepřátele nemáš, že si vše tvoříš sám svými úvahami. Ale přestože toto všechno už víš, stále tě tvé vlastní myšlenky vyvedou nejdřív z klidu, aby sis až pak uvědomil, že jsi opět naletěl iluzi. Zjistíš, že pochopením pravidel nemáš vyhráno, že máš teprve správně našlápnuto.

Hop na špek!

Vědomí, že už pravidla znáš, v tobě budí iluzi, že už umíš hru hrát. I této iluzi zákonitě podlehneš. Jenže se začne ukazovat, že neumíš. Že stejně vždy naletíš. Naletíš, a až o něco později si své skočení na špek uvědomíš. Ale příště — říkáš si — příště už nenaletím! Jenže naletíš zas. A zas.

Cesta je cíl

Postupně ti dochází, že přestože pořád skáčeš na špek, je to jediný způsob, jak se to odnaučit. Chápeš, že tě čeká cesta. Cesta nabízených zkoušek. A každá cesta, aby měla smysl, musí bavit. Přestáváš tedy situacím, kdy skočíš na špek, říkat problémy. Začneš jim říkat výzvy. To je první krok k zábavě. Ještě ale zbývá druhý. Bavit se zdoláváním výzvy.

Dělám, co mě znepokojuje

Pochopíš, že vše, co tě doposud znepokojovalo, je přesně tím, v čem si máš najít zalíbení, radost. Ale jak? Brzy ti to dojde: naučíš se na to dívat přesně naopak. Aha! Strach je můj kámoš! A taky že ano. Máš vyhráno, protože až zase přiletí bubák nahánět strach, ty namísto obvyklého úprku bojim-bojim zaujmeš postoj tohle-na-mě-už-neplatí. Tím bubáka zaskočíš, to totiž nečekal, není na to zvyklý. Ale nevzdá se hned. Strašení jej baví, takže bude zkoušet dál dělat své bu-bu-bu, dokonce to zkusí o něco silněji. Čeká, že to zabere. Ale stane se opak toho, co čekal. Slyší od tebe jenom: "To je skutečně všechno? Nic lepšího tam na mě nemáš?" Bubák je zmatený. A co víc, strašil, co to šlo a docházejí mu síly. Z posledních sil to ještě zkusí, ale to už sám cítí, že je čas zmizet, že už tu nemá co dělat.

Strach našel svůj protipól

Strachy postupně mizí, z bubáků se stává vítané zpestření dne, časem rutina. Bubáci pomalu přestávají přilétat úplně, protože i oni cítí, že tady už si moc zábavy neužijí. Co se to s tebou stalo? Zbavuješ se iluzí a tím začínáš vidět svět přirozeně. Bez bubáků. Ve všem se učíš vidět lásku a nic jiného. Každou situaci vnímáš stejně — jako své dobro. Je jedno, jestli od tebe někdo odejde nebo přijde, jestli se něco někde zadrhne. Neřešíš to, víš, že tak, jak to je, je to pro tebe dobře. Přestáváš každodenní situace řešit a myšlenkami rozebírat co a proč a proč ne. Víš, že to vůbec nemáš řešit, že máš jen vědět, že to je je vždy správně. Že nemáš zkoušet život řídit a vymýšlet, jak a kudy se bude ubírat, ale že se máš nechat životem vést za svými cíli.

Jediné, co tedy v hlavě nosíš, jsou vize svých cílů, ke kterým tě pak život zcela automaticky vede. Chápeš svou roli v životě. jsi zadavatel cílů, a tím tvá aktivní role končí. O vše ostatní se už stará život úplně sám, vše organizuje a posílá ti do cesty situace a osoby, které tě k tvým cílům dovedou tou nejkratší a nejrychlejší cestou, cestou samovolnosti.

Životní pohoda

Na své cestě k umění neomezené tvorby svého života jsi spálil všechno haraburdí, kterým jsi životní realitu v minulosti zaházel a pak si tím život komplikoval. Našel jsi rovněž největší hodnotu sám v sobě, protože jsi pochopil, že jsi nejen příjemcem, ale i zdrojem všeho, co do tvého života proudí, protože život jen reaguje na to, co ty sám vysíláš. Že jen tvé myšlenky řídí, co mít budeš, jaké to mít budeš i kolik toho mít budeš. Nastavil jsi všechny své pohledy na správný úhel. Cítíš bezvýhradnou lásku k sobě a díky tomu to samé cítíš i ke všem ostatním. Už tě ani nenapadne v někom vidět soupeře, konkurenty, ubližovače...

V pohodě usínáš, s chutí se probouzíš, děláš jen co tě baví a dostáváš od života vše, co chceš i potřebuješ. Žiješ teď a tady, nic tvé myšlenky nenutí běhat dopředu ani dozadu v obavách či touze vymýšlet, jak dosáhnout toho či onoho. Žiješ jen tím, že vše, co k tobě samo přichází, hned a správně zpracováváš. Tím udržuješ přirozený tok. Přesně takto se žít má — myslet jen na své cíle, těšit se na jejich splnění a co přijde, hned vyřešit. Zbytek je automatický proces.

Osobní rozvoj chronologicky

  1. Startovacím bodem osobního rozvoje je pochopení, že si celý život sám řídíš, že úplně vše závisí jen na tobě.
  2. Nejsi žádný panáček. To je první, co je pak třeba pochopit. Přestat se vnímat jako panáčka, který je izolovaný od okolí a vystaven jeho vlivům. Musíš změnit pohled na sebe a způsob, jakým funguješ. Ve skutečnosti jsi vysílačem myšlenek, které od tebe létají do Vesmíru, a ten na ně pouze pasivně reaguje — posílá ti zpět jejich obraz ve formě všeho, co prožíváš a jaké to v životě máš.
  3. Celý život si řídíš na dálku. Jsi s celým Vesmírem neustále propojený. Svými myšlenkami řídíš úplně vše, co ti do života chodí i nechodí, koho potkáváš, jak se k tobě lidé chovají, jaké situace denně prožíváš, jak ti co funguje, jak se každá událost v tvém životě vyvíjí i jak dopadne. To vše závisí jen na tom, jak o tom ty sám uvažuješ. Je v tom dokonalý pořádek, neexistují žádné výjimky ani jich nijak nelze dosáhnout. 
  4. Pracuješ vědomě a cíleně s myšlenkami. Od chvíle, kdy pochopíš, čím jediným je tvůj život řízen, začneš se aktivně zabývat svými myšlenkami. Uvědomovat si, co vlastně vysíláš a spojovat si to s tím, co prožíváš. Začínáš si uvědomovat do té doby skryté vazby. Ve svých myšlenkách nacházíš skutečné příčiny všeho, co se ti děje. Rozvíjíš, ty, které ti slouží a měníš ty, kterými se omezuješ, brzdíš nebo si dokonce ubližuješ.
  5. Ochotně procházíš procesem sebezměny. Využíváš každodenních situací pro svůj rozvoj. Zaměřuješ se na vše, co tě vyvádí z klidu, protože chápeš, že právě tam jsou tvé bloky, iluze, nesprávné úhly pohledu, zdroje strachů i všech ostatních negativních pocitů i prožitků — zdroje myšlenek na to, co si nepřeješ.
  6. Každou situaci, která tě vyvede z klidu, okamžitě zpracováváš. Chápeš, že to je trénink, který ti přišel nikoli náhodou, ale na tvou vlastní žádost. Na tvé rozhodnutí se vyčistit. A že jde o trénink po všech stránkách dokonalý: přišel v přesný čas i v přesné podobě. Má za úkol tě rozrušit a zároveň ti má poskytnout prostor své rozrušení zpracovat až do konce. Jinak řečeno — prožiješ přesně to, co tě posune dál, a prožiješ to ve chvíli, kdy potom máš volný čas to v klidu zpracovat. Je to prostě geniálně vymyšleno naplánováno, vesmír jinak ani fungovat neumí.
  7. Svým sebepřekonáváním se bavíš. Jinak by život ani neměl smysl. Chápeš, že problémy neexistují, že existují jen výzvy, a že ani neexistuje nic, čeho by ses měl bát. Že existují jen bubáci. Strach tedy změníš na radostnou hru s bubáky. Oni straší a ty jim dáváš najevo, že se jich vůbec nebojíš. Děláš si tím automaticky radost sám ze sebe, posiluješ své sebevědomí, sebejistotu, sebehodnotu, vědomí své neomezenosti, schopnost si život směřovat, kam chceš a dosahovat čehokoli se rozhodneš. 
  8. Žiješ vlastní přitažlivostí. Tou tedy žiješ neustále, ale zde je to myšleno ve významu "chápeš, že život není o ničem jiném než o tvé přitažlivosti a tudíž se o nic jiného ani nestaráš". Ladíš ji, víš, že když něco chceš, stačí to zahrnout do svého vyzařování a ono to samo přijde. Přitažlivost a její rozvoj se stává tvým životním stylem. Už neděláš ty zbytečné věci jako jsi dělával dřív, protože už ti přitažlivost spolehlivě funguje a staré, přežité způsoby, jimiž jsi dosahoval svých cílů dříve, nejsou potřeba.
  9. Na svou přitažlivost stoprocentně spoléháš. Získáváš absolutní jistotu. Neviditelný svět informací ti připadne naprosto bezpečný, už nejen znáš, jak funguje, ale už jej žiješ, uvažuješ podle něj a spoléháš na něj, na jeho zákony. Spoléhat se můžeš proto, že víš, že tyto zákony jsou neměnné. Že neexistují výjimky, náhody ani chyby. Že tudíž stačí dodržovat pravidla a budeš mít vše, jak si přeješ. Zákonitě, nikoli náhodou nebo možná.
  10. Žiješ svými vizemi. Vysíláš denně svou vizi cílů, které chceš, aby ti Vesmír splnil. A on na to pak automaticky a zákonitě reaguje a o vše se stará. Včetně toho, abys mohl dělat vše, co chceš a přitom byly všechny tvé potřeby uspokojovány = abys na to měl potřebné prostředky. Vesmír se stará i o tento automatický přísun.
A to je celé, toto je desatero o cestě vesmírného šampióna. Toto je její náplní, s tím se budeš setkávat, to se budeš učit a rozvíjet. Dokáže to každý, když v sobě probudí touhu a najde v tom své naplnění. Nedokáže to ale nikdo, kdo bude od začátku fixovaný na výsledek namísto aby se bavil cestou, svým každodenním zlepšováním, sebepřekonáváním. Existují jednoduchá pravidla, ale je potřeba podle nich trpělivě trénovat. Vesmírný šampiónismus tu tedy je i není pro každého. I on je omezen na svou cílovou skupinu, své srdcaře.

* * * * * 
Líbilo? Nelíbilo? Oznámkuj v komentáři článek jako ve škole, 1 až 5.

Jak vypadá cesta k životu svých snů

Klepnutím na obrázek jej zvětšíš
Cesta k umění žít podle svých představ má jasnou šablonu, přesný průběh, vývojové fáze. Dnešním článkem celý tento proces popíšu. Pro lepší pochopení ale začneme naším cílem, koncovým stavem.

Cíl: dokázat myslet jen na to, co chci

Takto zní celá definice úspěšného života. Toto jediné když dokážeš, žiješ neomezený život svých snů. Je to tedy zároveň cíl osobního rozvoje, cíl všech cílů. Vypadá jednoduše, ale tím klame. Je pro každého dosažitelný, ale vyžaduje to trpělivost. A samozřejmě — vědět, jak na to. Know-how.Dokázat myslet nač chci, ve skutečnosti znamená:

Dokázat myslet jen nač chci — za všech okolností

Tady už se rýsuje potenciální jádro pudla. Dokázat myslet, nač chci, když se nic neděje, je jednoduché. jenže ono se každou chvíli něco odehraje. Tedy jen zdánlivě, ale netrénovaný člověk to neví. On to vidí jinak. Okolnosti totiž klamou, budí zdání, kterým netrénovaný člověk podléhá. Dělají si s ním co chtějí. Právě tyto klamy je potřeba překonat. To je onen pudl.

Okolnosti provokují, budí mylné dojmy

V každodenních situacích vidíš často něco jiného, než co se skutečně děje. Vnímáš je nepřirozeně. Přisuzuješ jim jiný význam než jaký skutečně mají. A právě to tě rozrušuje, jelikož vidíš něco jiného, než co skutečně vidíš a pak i  reaguješ jinak než máš. A právě tím, jak reaguješ, vypouštíš jiné myšlenky než na to, co si přeješ. Prožívaný sebeklam v tobě probouzí strach, smutek, žal, hněv, stud, bolest, potřebu se chránit, bojovat, utíkat, kombinovat, podmiňovat, spekulovat, vymýšlet okliky, hádat se, handrkovat, usilovat, žárlit, honit se, cítit se závislý, stresovat se... 

Přestáváš žít skutečnost, ale vlastní fantazii

Realita jde díky podléhání iluzím stranou, a ty namísto ní začínáš žít svůj vlastní film, který si sám režíruješ. Sám vymýšlíš děj, zápletky a dramata. Překážky i nepřátele. Problémy i komplikace. Žiješ pod vlivem vlastních myšlenkových výplodů a konstrukcí. Jen o tom vůbec nemáš tušení. Tvůj život se z větší či menší části stává fikcí.

Pochopením pravidel se začíná karta obracet

Dozvíš-li se pravidla této důmyslné hry klamů, dostáváš se do role hráče vědomého. Nikoli však — jak brzy zjistíš — úspěšného. Začíná druhá úroveň této hry, v níž se musíš naučit podle nových pravidel automaticky uvažovat. Což se bije s tím, jak jsi uvažovat zvyklý. Přestaneš bojovat se světem a začneš bojovat sám se sebou. Změní se jen to, že už víš, že jsi autorem i hlavním hrdinou, že žádné nepřátele nemáš, že si vše tvoříš sám svými úvahami. Ale přestože toto všechno už víš, stále tě tvé vlastní myšlenky vyvedou nejdřív z klidu, aby sis až pak uvědomil, že jsi opět naletěl iluzi. Zjistíš, že pochopením pravidel nemáš vyhráno, že máš teprve správně našlápnuto.

Hop na špek!

Vědomí, že už pravidla znáš v tobě budí iluzi, že už umíš hru hrát. I této iluzi zákonitě podlehneš. Jenže se začne ukazovat, že neumíš. Že stejně vždycky naletíš. Naletíš, a až o něco později si svoje skočení na špek uvědomíš. Ale příště — říkáš si — příště už nenaletím! Jenže naletíš zas. A zas.

Cesta je cíl

Postupně ti dochází, že přestože pořád skáčeš na špek, je to jediný způsob, jak se to odnaučit. Chápeš, že tě čeká cesta. Cesta nabízených zkoušek. A každá cesta, aby měla smysl, musí bavit. Přestáváš tedy situacím, kdy skočíš na špek, říkat problémy. Začneš jim říkat výzvy. To je první krok k zábavě. Ještě zbývá druhý. Bavit se zdoláváním výzvy.

Dělám, co mě děsí

Pochopíš, že vše, co tě doposud děsilo, je přesně tím, v čem si máš najít zalíbení, radost. Ale jak? Brzy ti to dojde: naučíš se na to — jako obvykle — dívat přesně naopak. Aha! Strach je můj kámoš! A taky že ano. Máš vyhráno, protože až zase přiletí bubák nahánět strach, ty namísto obvyklého úprku bojim-bojim zaujmeš postoj tohle-na-mě-už-neplatí. Tím bubáka zaskočíš, to totiž nečekal, není na to zvyklý. Ale nevzdá se hned, jeho strašení baví, takže bude zkoušet dál dělat své bu-bu-bu, dokonce to zkusí o něco silněji. Čeká, že to zabere. Ale stane se opak toho, co čekal. Slyší od tebe jenom: "To je skutečně všechno? Nic lepšího tam na mě nemáš?" Bubák je zmatený. A co víc, strašil, co to šlo a docházejí mu síly. Z posledních sil to ještě zkusí, ale to už sám cítí, že je čas radši zmizet.

Strach našel svůj protipól

Strachy postupně mizí, z bubáků se stává vítané zpestření dne, časem rutina. Bubáci pomalu přestávají přilétat úplně, protože i oni cítí, že tady už si moc zábavy neužijí. Co se to s tebou stalo? Zbavuješ se iluzí a tím začínáš vidět svět přirozeně. Ve všem se učíš vidět lásku a nic jiného. Každou situaci vnímáš stejně — jako své dobro. Je jedno, jestli od tebe někdo odejde nebo přijde, jestli se něco někde zadrhne. Neřešíš to, víš, že tak, jak to je, je to pro tebe dobře. Přestáváš každodenní situace řešit a myšlenkami rozebírat co a proč a proč ne. Víš, že tohle vůbec nemáš řešit, že máš jen vědět, že to je je vždy správně. Že nemáš život řídit a vymýšlet, jak a kudy se bude ubírat, ale že se máš nechat životem vést za svými cíli.

Jediné, co tedy v hlavě nosíš, jsou vize svých cílů, ke kterým tě život zcela automaticky vede. Chápeš svou roli v životě. jsi zadavatel cílů, a tím tvá aktivní role končí. o vše ostatní se už stará život úplně sám, vše organizuje a posílá ti do cesty situace a osoby, které tě k tvým cílům dovedou tou nejkratší a nejrychlejší cestou, cestou samovolnosti.

Životní pohoda

Na své cestě k umění neomezené tvorby svého života jsi spálil všechno haraburdí, kterým jsi životní realitu zaházel a tím si život komplikoval. Našel jsi rovněž největší hodnotu sám v sobě, protože jsi pochopil, že jsi nejen příjemce, ale i zdroj všeho, co do tvého života proudí. Že jen tvé myšlenky řídí, co mít budeš, jaké to mít budeš i kolik toho mít budeš. Nastavil jsi všechny své pohledy na správný úhel. Cítíš bezvýhradnou lásku k sobě a díky tomu to samé cítíš i ke všem ostatním. Už tě ani nenapadne v někom vidět soupeře, konkurenty, ubližovače....

V pohodě usínáš, s chutí se probouzíš, děláš jen co tě baví a dostáváš od života vše, co chceš. Žiješ teď a tady, nic tvé myšlenky nenutí běhat dopředu ani dozadu v obavách čitouze vymýšlet jak dosáhnout toho či onoho. Žiješ jen tím, že to, co k tobě samo přichází, hned a správně zpracováváš. Přesně takto se žít má — myslet jen na své cíle a těšit se na jejich splnění. Zbytek je automatický proces.

Osobní rozvoj chronologicky

  1. Startovacím bodem osobního rozvoje je pochopení, že si celý život sám řídíš, že úplně vše závisí jen na tobě.
  2. Nejsi žádný panáček. To je první, co je pak třeba pochopit. přestat se vnímat jako panáčka, který je izolovaný od okolí a vystaven jeho vlivům. Musíš změnit pohled na sebe a způsob jakým funguješ. Ve skutečnosti jsi vysílačem myšlenek, které od tebe létají do Vesmíru, který na ně pouze pasivně reaguje — posílá ti zpět jejich obraz ve formě všeho, co prožíváš a jaké to v životě máš.
  3. Celý život si řídíš na dálku. Jsi s celým Vesmírem neustále propojený. Svými myšlenkami řídíš úplně vše, co ti do života chodí i nechodí, koho potkáváš, jak se k tobě lidé chovají, jaké situace denně prožíváš, jak ti co funguje, jak se každá událost v tvém životě vyvíjí i jak dopadne. To vše závisí jen na tom, jak o tom ty sám uvažuješ. je v tom dokonalý pořádek, neexistují žádné výjimky ani jich nijak nelze dosáhnout. 
  4. Pracuješ vědomě a cíleně s myšlenkami. Od chvíle, kdy pochopíš, čím jediným je tvůj život řízen, začneš se aktivně zabývat svými myšlenkami. uvědomovat si, co vlastně vysíláš a spojovat si to s tím, co prožíváš. začínáš si uvědomovat do té doby skryté vazby. Ve svých myšlenkách nacházíš skutečné příčiny všeho, co se ti děje. Rozvíjíš, ty, které ti slouží a měníš ty, kterými se omezuješ, brzdíš nebo si dokonce ubližuješ.
  5. Ochotně procházíš procesem sebezměny. využíváš každodenních situací pro svůj rozvoj. Zaměřuješ se na vše, co tě vyvádí z klidu, protože chápeš, že právě tam jsou tvé bloky, iluze, nesprávné úhly pohledu, zdroje strachů i všech ostatních negativních pocitů i prožitků — zdroje myšlenek na to, co si nepřeješ.
  6. Každou situaci, která tě vyvede z klidu okamžitě zpracováváš. Chápeš, že to je trénink, který ti přišel nikoli náhodou, ale na tvou vlastní žádost. Na tvé rozhodnutí se vyčistit. A že jde o trénink po všech stránkách dokonalý: přišel v přesný čas i v přesné podobě. má za úkol tě rozrušit a zároveň ti má poskytnout prostor své rozrušení zpracovat až do konce. Jinak řečeno — prožiješ přesně to, co tě posune dál, a prožiješ to ve chvíli, kdy máš potom volný čas k tomu to v klidu zpracovat. Je to prostě geniálně vymyšleno naplánováno, vesmír jinak ani fungovat neumí.
  7. Svým sebepřekonáváním se bavíš. Jinak by život neměl ani smysl. Chápeš, že problémy neexistují, že existují jen výzvy, a že ani neexistuje nic, čeho by ses měl bát, co ti hrozí, že existují jen bubáci. Strach tedy změníš na radostnou hru s bubáky. Oni straší a ty jim dáváš najevo, že se jich vůbec nebojíš. Děláš si tím automaticky radost ze sebe, posiluješ své sebevědomí, sebejistotu, sebehodnotu, vědomí své neomezenosti, schopnost si život směřovat kam chceš a dosahovat čehokoli se rozhodneš. 
  8. Žiješ vlastní přitažlivostí. Tou tedy žiješ neustále, ale zde je to myšleno ve významu "chápeš, že život není o ničem jiném než o tvé přitažlivosti a tudíž se o nic jiného ani nestaráš". Ladíš ji, víš, že když něco chceš, stačí to zahrnout do svého vyzařování a ono to samo přijde. Přitažlivost a její rozvoj se stává tvým životním stylem. Už neděláš ty zbytečné věci jako jsi dělával dřív, protože už ti přitažlivost spolehlivě funguje a tudíž staré, přežité způsoby, jak jsi dosahahoval svých cílů nejsou potřeba.
  9. Na svou přitažlivost stoprocentně spoléháš. Získáváš absolutní jistotu. Neviditelný svět informací ti připadne naprosto bezpečný, už nejen znáš, jak funguje, ale už jej žiješ, uvažuješ podle něj a spoléháš na něj, na jeho zákony. A spoléhat se můžeš proto, že víš, že tyto zákony jsou neměnné. Že neexistují výjimky ani chyby. Že tudíž stačí dodržet pravidla a budeš mít vše jak si přeješ. Zákonitě, nikoli náhodou, možná, s nepředvídatelnou pravděpodobností.
  10. Žiješ svými vizemi. vysíláš denně svou vizi cílů, které chceš aby ti Vesmír splnil. A on na to pak automaticky a zákonitě reaguje a o vše se stará. Včetně toho, abys mohl dělat vše, co chceš a přitom byly všechny tvé potřeby uspokojovány = abys na to měl potřebné prostředky. Vesmír se stará i o tento automatický přísun.
A to je celé, toto je desatero o cestě vesmírného šampióna. Toto je její náplní, s tím se budeš setkávat, to se budeš učit a rozvíjet. Je to s ní jako s čímkoli jiným. Dokáže to každý, když v sobě probudí touhu a najde v tom své naplnění. Nedokáže to ale nikdo, kdo bude od začátku fixovaný na výsledek namísto aby se bavil cestou, svým každodenním zlepšováním, sebepřekonáváním. Existují jednoduchá pravidla, ale je potřeba podle nich trpělivě trénovat. Vesmírný šampiónismus tu tedy je i není pro každého. I on je omezen na svou cílovou skupinu, své srdcaře.

* * * * * 
Líbilo? Nelíbilo? Oznámkuj v komentáři článek jako ve škole, 1 až 5.

Jak úspěšně na životní změnu

Klepnutím na obrázek jej zvětšíš
Změna je život. Vše se neustále vyvíjí, mění a je potřeba se toho přestat bát. Svého strachu se zbavíš tím, že se na to, co jej vyvolává, naučíš správně dívat. Tím se strach rozplyne automaticky, protože se zbavíš iluze, která jej vyvolávala. O ničem jiném to nikdy není, jen o opačném pohledu. Musíš přestat vidět problém, protože on v ničem žádný není.

Strach ze změny je iluze, že změnou člověk něco ztrácí. Tento nesmyslný úhel pohledu v hlavě probouzí obavy, katastrofické scénáře a tendence se držet "starého známého", přestože již nefunkčního a přežitého. Hlava zatemněná iluzí často našeptává lež, že "lepší něco než nic", ponouká tě držet se staré "jistoty". Ale to je cesta do pekel, která, když se k ní necháš svést, ti přinese jen věčnou nespokojenost a prázdnotu. Jen proto, že se bojíš udělat ten krok do neznáma a změnu umožnit. Změnu k lepšímu, protože každá změna je k lepšímu, i přesto, že se to tak v okamžiku, kdy ji máš udělat, nemusí zdát. Tvým úkolem je nebát se udělat krok do neznáma. Toto je realita, pravda, namísto lži o ztrátě.

Vše je v životě za odměnu. A klíčem k odměnám je odvaha, která je produktem lásky, lásky k sobě. Odvahu tudíž nemusíš hledat, ta přijde automaticky, když se začneš mít rád. Pokud ti sebeláska chybí, přichází na řadu protipól lásky, a tím je strach. V tomto případě strach ze změny.

Zopakuji to podstatné:

  • Každý strach, i strach ze změny, je produktem nesprávného vnímání
  • Nesprávné vnímání změny probouzí pocit, že změnou něco ztratím. Jenže ono je to přesně naopak. 
  • Každá změna je změnou k lepšímu a vždy změnou získám. 
  • Jde jen o to nebát se udělat krok do neznáma, které ve skutečnosti neznámem není, protože nové už na tebe čeká, připraveno na okamžik, kdy mu uvolníš prostor = opustíš staré. 

Když toto člověk pochopí a začne v sobě posilovat, začne to brzy i cítit. Právě to je cesta k překonání strachu ze změn a nahrazení jej radostí z nich. Jen doplním, že život není o tom se za změnami začít honit. To vůbec. Každá změna přijde v pravou chvíli sama. A jde jen o to ji v tom okamžiku správně pochopit, přijmout a zachovat se správně. Tak, jak se píše dál.

Změny pozvolné i nečekané

Dovolím si ještě drobnou odbočku na vysvětlenou. Existují dva druhy změn:

  • Pozvolné, které představují vývoj, proces kdy se člověk postupně vyvíjí, spěje k určitému cíli. Tam moc prostoru pro strach není, tam spíš hraje roli člověkova chuť se posouvat a rozvíjet. Někdo tomu s chutí vzdoruje, a tudíž stagnuje. Je to jeho volba, a nejspíš to i tak má být, má to tak nastaveno.
  • Nečekané, nárazové, které sem tam do procesu vývoje zasáhnou. Jde o změny skokové (na kvantové úrovni se jim říká "kvantový skok"). A právě těch se lidé bojí, vyvolávají v nich představy, že se děje něco špatného. Že jim něco hrozí, že se dostali do problému, že něco pokazili, že se něco nevyvíjí jak má, že je čeká průšvih, krach, problémy. To vše je ale nepochopení. Nečekané změny nás zbavují jen toho, co nám už neslouží a sloužit nebude. Jsou to důmyslně promyšlené změny, které zorganizoval a v pravý okamžik provedl Vesmír.
    Proč? Protože on ví, kam chceš jít, a tudíž i ví, co k tomu potřebuješ a co ne. Bere ti jen to, co by dál už nefungovalo a namísto toho má pro tebe připraveno, co bude fungovat automaticky, co tě bude naplňovat a bavit. Co je s tvým záměrem, cílem i potřebami kompatibilní. Takto je to vždy, tvé obavy plodí pouze to, že "nevidíš dopředu". Nevidíš to, co už na tebe čeká = máš tudíž pocit, že nic. Máš dojem, že jen přicházíš o to, co vidíš, co znáš. Podléháš iluzi, že to, co teď máš, měníš za nic. Bojíš neznáma, protože neznámo v tvé smyslové představě znamená právě toto nic. 

Neznámo je tvůj kamarád, stroj na sny

V kvantové realitě je neznámo pravým opakem k "nic": neznámo je polem všech možností, které přináší dokonalé výsledky. Stačí se těšit představou na skvělou práci, nového partnera, přísun financí, a právě tím si z neznáma vyrobit přesně to, co chceš. To, co tě tam, kde jsi doposud byl a co ti život bere, nečeká, odkud to dostat nemůžeš. Pochopením, že neznámo je tvůj kamarád, který ti vždy splní co chceš, se zbavíš lpění, obav ze změny a i všech negativních pocitů, a nahradíš je radostí a tešením se na to, co přijde. Vrhneš se s chutí do svých vizí a necháš Vesmír, ať je naplní.

    Na změny nejen radostně, ale i úspěšně

    K pochopení radostného prožívání změn jsem si vybral dvě karty z Tarotu pro osobní rozvoj. Představují typické procesy, které jsou pro zvládnutí změny nezbytné. Nezbytností myslím, že právě tím hladký průběh změny umožníš. Protože to, kdy se celý proces změny uskuteční (staré je nahrazeno novým), závisí jen na tobě. Právě na tvé schopnosti uvolnit prostor pro to nové, které na tebe už celou dobu čeká, připraveno na okamžik, kdy to k sobě pustíš. Proto ona nezbytnost.

    První fáze

    Karta Osmička mečů představuje nerozhodnost, pochyby, přehodnocování = řešánkování. Typické procesy v hlavě iluzionisty, kterého nečekaná změna zastihla: vykresluje si především potíže a katastrofy, do kterých padne. Myšlenka, že přijetím změny se vše zlepší, prohrává, dostává na frak od vidin problémů, komplikací, nejistot i tendencí přemýšlet, jak to vlastně bude, když nebude, co je, atd. Je normální, že se toto v hlavě děje, vychází to z našeho navyknutého vnímání světa. Na kvantové vnímání ještě nejsou naše hlavy zvyklé, proto tyto zmatky v případě všech nás, kterým to ještě před narozením Vesmír v hlavách správně nenastavil.

    Cílem první fáze, vedoucí k úspěšné změně, je potřeba se zbavit svých pochybností a obav. Jít do změny s čistou hlavou. Dokud čisto není, je potřeba se právě na jeho nastolení zaměřit a neřešit nic jiného. Nemá smysl jít dál a pak se v tom plácat, protože pochybnosti nás budou pořád vracet zpět a budeme prožívat nekonečný kolotoč myšlenek.

    Jak to udělat? Samozřejmě jednoduše a trpělivě, jako vše ve Vesmíru:
    • Kdykoli se v hlavě vyrojí pochybnosti a tendence situaci "řešit a rozebírat", začni si připomínat, že ti nic nehrozí, že je vše perfektně naplánováno a je to cesta pro tvé dobro, k tvému cíli, k radosti a spokojenosti. Že se máš jen odvážit pustit toho, co cesta k tvému cíli není, co ti už žádné dobro nepřinese, přestože se to tak možná teď může tvářit. Často už dávno cítíš a víš, že to, kde jsi, pro tebe už není, ale přesto dál hraješ na jistotu, protože ti chybí odvaha do toho šlápnout a změnu skutečně provést. Lidově se tomu říká "přizdisráčství", což sice zní vulgárně, ale přesně to vystihuje ono chování. Připomeň si realitu, že Vesmír už to má dávno promyšleno až do konce a ten konec i cesta k němu jsou pro tebe příjemné. Ty se jen bojíš to příjemné začít prožívat, protože to ze své startovní pozice nevidíš.
    • Před svými obavami nijak neutíkej, nesnaž se je zahánět. To je špatně. Dělej opak. Jsou to oni bubáci, o kterých často psávám a toto je přesně onen případ jejich bu-bu-bu. S bubáky se jedná tak, že jim dáš najevo, že z tak slabého strašení jsi docela zklamaný. Tím je naštveš, oni tomu nejdřív neuvěří, budou tě ještě chvíli zkoušet strašit, s tebou to ani nehne a tak to nakonec bubáci zabalí a zmizí. Je to prostě taková hra, zábavička, která ti má přinést — a taky že přinese — radost ze sebe. Z toho, že to zase bubáci zkoušeli, a dostali na frak. Je baví to zkoušet, tebe zas baví to překonávat. Je to obyčejná bubáková symbióza, abychom se všichni bavili. Tu je kdyžtak článek přesně o tom: Jak s chutí překonávat strach
    Tuto strategii prováděj trpělivě a využij každé příležitosti, kdy ti v hlavě pochybnosti alias bubáci naskočí. Dej jim jednoduše na frak. Je to trénink, plánovaná součást tvé změny.

    Druhá fáze

    Druhou fázi představuje karta VII: Vůz. Vozataj je zodpovědný chlapík, který tě učí, že aby mohla jakákoli změna proběhnout, je potřeba udělat místo pro nové. Tím, že se zbavíš starého. Že to úplně vytěsníš ze své mysli jako možnou alternativu své budoucnosti. Dokud se myšlenkami vracíš ke starému partnerovi, nepřijde nový. Dokud se vracíš k bývalé práci, nepřijde nová. Něco možná přijde, ale spolehni se, že to nebude to pravé. Proč? Protože ty sám svým přizdi*****kým uvažováním ještě nejsi s pořádným partnerem nebo prací kompatibilní. Nemáš na to, nezasloužíš si to. Nemůžeš se chovat jako spekulant a očekávat, že si přitáhneš někoho, kdo je jiný, lepší. To nejde. Přitáhneš jedině stejného spekulanta. Podobné přitahuje vždy zase jen podobné. Dokud se držíš práce, která tě nebaví a spekuluješ při hledání nové, nečekej, že najdeš něco lepšího. Vyměníš jen kompromis A za kompromis B. To je zákon. 

    Mnozí hodnotíme, jak se chová ten či onen, ale když přijde na lámání chleba, sami se chováme stejně, ne-li hůř. Tím nekritizuji, jen nastavuji zrcadlo, což by měl udělat při lámání svého chleba každý. Jdu do toho čistě? Srdcem? S chutí dávat, namísto něco chtít? To jsou ty správné otázky, ke kterým vozataj nabádá, stačí si jeho kartu přečíst. A hned si na ně můžeš s pomocí Tarotu nechat odpovědět.

    Druhá fáze vedoucí k úspěšné změně tedy spočívá v zodpovědném a úplném odpoutání se od starého. Vyčleníš to ze svého uvažování, vytvoříš skutečně prázdný prostor pro nové. Odevzdáš se Vesmíru, který jediný dokáže správně posoudit, čím novým to zaplní tak, aby ti to sloužilo a bylo ti tam skutečně dobře.

    I zde tedy s Vesmírem spolupracuješ, tak jako na veškerém jiném tvoření. Každý máte svou roli a jen tu máte plnit. Na tobě je pouze vytvořit prostor a vědět, co chceš. A na něm rozhodnout, čím to zaplnit a toto zaplnění i uskutečnit. Jinak řečeno — zabývej se pouze uvolněním místa a vůbec se nemontuj do toho, co konkrétního se tam objeví. Ono se to objeví samo a přesně v okamžiku, kdy bude místo volné. nemusíš se o to nijak snažit, na nic tlačit, nic vymýšlet. Naopak. Nic z toho nesmíš. Jen v sobě drž vizi, že chceš, aby to bylo to nejlepší, ale nic ani nikoho konkrétního do té vize necpi.

    Recept na radostnou změnu

    Změna tě má bavit úplně stejně jako všechny ostatní události života. Náš cíl tedy není jen úspěch, ale i zábava, protože v tom spočívá vesmírný šampiónismus. Radostná změna se nejjednodušeji dělá takto:
    1. Pochopíš, že každá změna je k lepšímu. Oním "pochopíš" mám na mysli nejen, že si to přečteš, ale že to začneš cítit. Říkám tomu "proces převedení z vědomé roviny do podvědomé". Tento proces spočívá v tom, že si to, co víš, pořád dokola připomínáš, dokud to nezačneš cítit.
    2. Přestaneš myslet dopředu. Pochopíš, že to není tvá starost, že to všechno zařídí Vesmír, který to navíc má už dávno vymyšleno. Nic ti tedy nehrozí, čeká na tebe pravý opak pohromy. A opět, stejně jako v předchozím bodě: toto pochopení v sobě opakovaným připomínáním přetavíš v pocit.
    3. Vytvoříš pro nové prázdné místo. Zodpovědně se zbavíš všeho starého, co tam ještě taháš a co tam už nemá ani nesmí nic dělat. Opět vesmírně šampiónskou fintou, že si pořád opakuješ realitu, že Vesmír už má vše dávno připraveno a jen čeká, až uklidíš. Ty jsi uklízeč, on dokonalý zaplňovač.
    Tolik dnešní recept na prožívání změn s chutí, které ti přináší radost a naplňuje tě úžasnými pocity. Stojí za to tuto schopnost v sobě probudit, protože tě pak čeká parádní a samovolný život, v němž si plníš své sny, aniž by ses na své cestě něčím zdržoval a už vůbec ne trápil. A o to jde.

    * * * * * 
    Ohodnoť článek a uděláš dobrý skutek!
    Pěkně jako ve škole: 1 až 5.

    O prázdnotě

    Prázdnota je kazič života. Je to motor, který nás nutí dělat věci, které nechceme, potýkat se s tím, čeho se obáváme. Zbavuje nás životní radosti a pohody, pocitu jistoty, soběstačnosti, vlastní síly. Vnáší do života starosti tím, že je sama vymýšlí.

    Prázdnota je tvůj vlastní produkt, výsledek dlouhodobého pěstování. Pěstujeme si ji každý tím, že z různých důvodů nežijeme upřímně. Nedokážeme to, je to nad naše síly.

    Ony "různé důvody" jsou ve skutečnosti zmutovaným důvodem jediným — strachem, nedostatkem odvahy. Něčeho se bojím, proto něco skrývám, tutlám, obcházím, řeším, nalhávám sám sobě nebo druhým... Mám pocit, že mi něco hrozí, že můžu utrpět, že nemohu uspět, že na něco nemám.

    Každý strach má opět jen jeden jediný zdroj, svého původce — iluzi, blud. Falešný dojem. Předsudek. Pokřivenou představu. Nesmysl. Výplod mé vlastní fantazie. Toto vše je jedno a totéž.

    Mechanismus vzniku prázdnoty zopakuji ještě jednou, jen pozpátku, je užitečné jej dokonale znát a chápat:
    1. podlehnu iluzi
    2. dostanu strach
    3. chovám se nepřirozeně
    4. tím v sobě posílím prázdnotu
    5. a tak pořád dokola
      Tohle triviální schéma platí univerzálně, vždy. Prakticky každý člověk se naučil na něco dívat zkresleně, což jej nutí s tím s tím rozličnými strategiemi bojovat: něco tutlat, maskovat, přetvařovat se, trápit se kvůli tomu, stavět to nad své možnosti, bát se toho, utíkat před tím. V konečném důsledku se to vše dá pojmenovat opět jediným výrazem — omezovat se. A skutečně se omezí, sám sebe o něco obere. Nejen o přirozené, příjemné pocity, ale v konečném důsledku si navíc ještě do života přivolá opak toho, co by si přál — nedostatek, průšvih. Ublíží si tedy nejen pocitově, ale často i věcně, protože sníží svou přitažlivost. A to se zákonitě někde projeví, Vesmír na to zareaguje. 

      Stane-li se navíc, že člověk své iluzi podlehne natolik, že se stane jeho přesvědčením, zadělal si na vleklý problém, protože se tato iluze stává trvalou součástí jeho života. Začíná ji všude s sebou tahat a ona jej všude omezuje, generuje sérii patálií, nepříjemností.

      V Tarotu reprezentuje vnitřní prázdnotu Sedmička Pohárů. Je to bahno v podvědomí, do kterého padají další a další kapky tvých neupřímných rozhodnutí, která pod vlivem své iluze alias strachu děláš, a tím své bahno prázdnoty živíš a udržuješ jej ve svém životním stylu.

      Realita je šachová partie

      Zrovna dnes jsem měl sezení s klientem, se kterým řešíme nějaké podnikatelské věci. A zaznělo i notoricky známé "...teď byly daně, tak znáte to, podařilo se mi sehnat přes kamaráda nějaké doklady, abych to trochu snížil...". I takto nevinně může morální bahno vypadat. Člověk si mnohdy své iluze vůbec neuvědomuje, mluví o nich jako o realitě života a chová se aniž by tušil, co si tím generuje. Dnešní člověk ještě obvykle nechápe svoji kvantovou zodpovědnost, zodpovědnost na energeticko-informační neboli myšlenkové rovině, tedy té, kde vše vzniká, kde se rozhoduje, co k němu bude a nebude proudit, jak se bude to či ono vyvíjet. Dnešní člověk sice ví, že to, co dělá, není úplně košer, ale není si absolutně vědom důsledků. Ani jejich nevyhnutelnosti. A právě ony skutečné důsledky toho, jak autor myšlenek uvažuje, jsou stěžejní. Člověk si bláhově myslí, že si pomohl k troše peněz a jeho rodina se bude mít o něco líp. Nevidí ale dál než na špičku svého nosu. Realita je úplně jiná a kdyby ji znal, hned by to toužil změnit.

      A jaká je ona realita? Realita je vždy jako šachová partie. Skutečný důsledek pocítíš v tom lepším případě až o několik tahů dál. V tom horším budeš neustále doplácet a tratit, a nebudeš si toho vůbec vědom. Náš příklad je ta horší varianta. Ve skutečnosti člověk s tímto uvažováním sám sebe odstřihává (právě tím, jak uvažuje) od přirozeného přísunu peněz. Jen to bohužel neví. Jeho přitažlivost vůči penězům je snížená, neproudí mu do života v dostatečné míře samovolně. Aby ekonomicky fungoval, musí peníze stále řešit. Kdyby tohle vše věděl, s chutí by se své iluze vzdal. Moc rád by ji nahradil správným, přesně opačným pohledem — to je super, kolik jsem teď vydělal peněz, hezky to všechno přiznám, ukážu Vesmíru svou vděčnost za to, že mi to umožnil. A právě tím, že se chovám k penězům upřímně, mi do života budou samovolně proudit. Nebudu se o to muset vůbec starat.

      Stejně to funguje úplně ve všem. I ve vztahu k lidem platí nezměnitelné pravidlo, že chováš-li se k nim upřímně, přitahuješ je. Jakmile ale na pozadí tvého chování běhají nějaké skryté úmysly, automaticky tě od lidí odstřihávají. Vyhýbají se ti, protože ty své postranní úmysly vyzařuješ. A je jedno, co říkáš, jak se přetvařuješ, jak své úmysly maskuješ. Své vyzařování tím nijak nezměníš a právě ono rozhoduje, co a jak budeš v životě mít, jak se co vyvine i jak to dopadne.

      Tohle je Vesmír. Takto v něm funguje vše. Každý bojuje vždy jen s tím, k čemu se nechová upřímně. A nechová se upřímně jen proto, že má z něčeho strach. Trpí iluzí, díky níž nedokáže otevřeně a upřímně žít. Něco tutlá, za něco se stydí, o něco se strachuje, sám sebe podceňuje, necítí se bezpečně a jistě... Za neupřímnost se nestyď ani neodsuzuj. Jen si ji otevřeně přiznej a rozhodni se jí zbavit. Sám sobě tím ulevíš a rozpohybuješ život.

      Tarot pro osobní rozvoj dokáže celé toto téma říct jedinou větou. Jak geniální pro ty, kdo se správně uvažovat — tak, aby se v životě cítili dobře a nijak se neomezovali — teprve učí. Děti. Pro nás, dospělé, kteří se odnaučujeme uvažovat nepřirozeně, je často vhodnější rozšířená verze karet, kde jsou témata životních principů rozvedena podrobněji. Obojí tyto karty můžeš používat online přes odkazy Online Tarot a Online Tarot2 na www.martinvlach.cz.

       Jak to dělat?
      • kdykoli se tvá mysl vyvede z klidu, sáhni po Tarotu a zeptat se jej:
        Co si mám teď uvědomit?
      • vytáhni si kartu s odpovědí
      Tento jednoduchý návyk ti přinese víc, než si asi myslíš. Ale je potřeba z toho skutečný návyk udělat, naučit se to dělat automaticky, i několikrát denně. Pokaždé, když je potřeba. To tě postupně zbaví všech iluzí, přestaneš se bát, stydět, trápit, honit, stresovat, spekulovat... Naučíš se myslet zase správně a následně si už zcela automaticky začneš život skutečně užívat, konečně se budeš cítit jistý, silný, spokojený a bohatý.

      * * * * *
      Udělej si teď chvilku na jeden dobrý skutek a oznámkuj článek formou komentáře pod ním.
      Jako ve škole, 1 až 5.


      Jak přitahovat, co chci

      Klepnutím na obrázek jej zvětšíš

      Přitahovat = očekávat

      Vtip je ale v tom, že je nutné umět očekávat tím správným způsobem. Existuje jediné smysluplné očekávání — očekávání toho nejlepšího, nevztažené na nic a nikoho konkrétního. Tím žiješ v takzvané "spokojené nejistotě" a pouze udáváš trend toho, co tě čeká. Odkud a jak to přijde, necháváš na Vesmíru a tím umožňuješ, aby ti posílal to nejlepší, protože jedině on dokáže vyhodnotit, co nebo kdo to je.

      Jakmile své očekávání upneš na něco nebo někoho konkrétního, začíná proces lpění. A ten způsobuje přesný opak — přesně to, co podvědomě od někoho/něčeho chceš, nedostaneš. To pak často vede k chuti o to začít usilovat, a tím se od toho, po čem toužíš, odstřiháváš ještě silněji.

      Lpění a usilování je ve skutečnosti chuť něco dostat. Ještě přesněji řečeno: chuť dostat něco, co mám pocit, že mi chybí. A to nefunguje, to je opakem přitažlivosti. Funguje jedině chuť něco dávat. Pocit, že mi nechybí vůbec nic.

      Cesta ke správné přitažlivosti vede přes celistvost

      Základem umění přitahovat co chci je pochopení, že jedině vědomí vlastní celistvosti plodí přitažlivost vůči tomu, co si přeji. Opakem celistvosti je prázdnota neboli pocit, že mi něco schází, že něco ke štěstí potřebuji, a ta přitahuje opak toho, co chci.

      Přitažlivý jsme tudíž neustále, jen jde vždy o to, jestli vůči tomu, co chci prožívat anebo vůči opaku.
       Přitažlivost je jedinou silou, která ve Vesmíru skutečně funguje, protože to není síla směrem od tebe, ale k tobě. Správnou přitažlivost vyzařuješ, jen když toužíš nabízet. Ať jde o práci, vztah, přátelství či cokoli jiného, chodíš do toho jako dávající, nic nepotřebující.

      Recept na správnou přitažlivost zní:


      • zbav se představy, že ti něco chybí, že něco potřebuješ
      • toužíš-li po něčem, rozhodni se to vybudovat sám v sobě
      • automaticky pak žiješ tím, že chceš to, co jsi v sobě vypěstoval, dávat
      • a právě tím pak už zcela automaticky přitahuješ odpovídající protějšek či výsledek: v podobě vhodného partnera, zákazníků, přátel, peněz, zdraví, čehokoli
      Ty sám musíš být tím, po čem toužíš. V tom je celý skrytý vtip.

      * * * * *
      Udělej si prosím chvíli na dobrý skutek a oznámkuj článek formou komentáře pod ním.
      Jako ve škole, 1 až 5.

      Jak úspěšně na osobní rozvoj

      Co znamená úspěšně

      Úspěch není jen dosažení cíle. To je nutné si uvědomit. Úspěch je cíl včetně cesty k němu. A ta cesta je dokonce důležitější než to, jestli se cíl nakonec splní či ne.

      • Cesta = zábava. 
      • Cíl = oslava. 

      Člověk, který to nechápe, žije nespokojeně, cestu vnímá jako nutné zlo. Pořád se jen za něčím honí a nejen to — jakmile toho dosáhne, namísto, aby si to začal užívat, začne se hnát za něčím dalším, a tak pořád dokola. Honění se za něčím je jeho nespokojený životní styl.

      Cesta je způsob, jak svého cíle dosahuji. Zahrnuje vše, co denně prožíváš, a právě v tom definici skutečného úspěchu najdeme:
      • Cesta musí bavit. Právě to je nejdůležitější. Když tě nebaví to, co děláš, nikam nedojdeš. Bereš-li svůj rozvoj jako nutné zlo k dosažení svého cíle, budeš se trápit a dřív nebo později to vzdáš. Nemá tedy smysl jít do rozvoje, nechceš-li se jím bavit.
      • Efektivita. Míra úspěchu i zábavy odpovídá efektivitě, s jakou svůj rozvoj provádíš. Musíš cítit pokrok. Bez pokroku nic nedokážeš a přestane tě to i bavit. Stagnace je nuda. Ale k tomu, aby ses skutečně posouval, rozvíjel, na to musíš jít správně.

        Bavit se znamená...

        Na svůj osobní rozvoj je potřeba koukat jako na zábavu, nikoli nutnost. A to i přesto, že tě k němu přivedlo něco, co ti v životě nefunguje, trápíš se, nevíš jak dál. Život nikoho netrápí, trápí se vždy jen ten, kdo se na život nedívá správně. Ať se ti děje cokoli, máš chápat, že to je výzva k zábavě. Trápíš se jen proto, že to nechápeš. Netrápí tě situace, ale jak se na ni díváš. Málokdo to tak dokáže vnímat, ale i toto chápání je součástí rozvoje. Právě tím by měl začít. Začínáme tak se všemi svými klienty, protože v tom vidím pointu. Paralelně s tím, co přišli řešit, se tím už od začátku učíme bavit. Správně to vnímat. Mám rád veselé klienty a chci jim dát veselý život. Proto je učím, aby byli šťastní už na začátku, ne až na konci.

        Efektivita znamená...

        Efektivita je přímo úměrná jednoduchosti, jak na věci jdeš. Děláš-li něco složitě, můžeš se spolehnout, že existuje jednodušší a rychlejší cesta. To je vesmírný zákon. Jednoduchost je známkou, že to děláš dobře. Máš-li na svůj rozvoj jednoduchý recept, pak na něj jdeš správně.

        Efektivita současně znamená, že to, co dělat máš, skutečně děláš. Možná to teď zní samozřejmě, ale nejčastěji je kámen úrazu právě v tom, že člověk nedělá, co má. A to i přesto, že dostal triviální návod. Nejspíš to znáte i z jiných oblastí, protože osobní rozvoj se od nich v ničem neliší. Jakýkoli úspěch spočívá v pravidelnosti. Nic není komplikované, ale je potřeba to pravidelně, ideálně denně, chvíli dělat.

        Efektivita není...

        Dovolím si odbočku. Je užitečné dobře znát pravý opak, protipól. Je zrcadlem, které ti pomůže odhalit mnohé z tvého vlastního fungování.

        Efektivita bývá často opakem toho, co lidé dělají. Mnozí si myslí, že něco dokázat je složité. Vidí ve věcech, v životě, v úspěchu, vědu. To je první velký omyl. Ať dělám, co dělám, dělám vždy úplně jednoduché věci. A dokonce čím jednodušší věci dělám a čím jednodušší a bohatší život žiji, tím funguji úspěšněji.

        Když člověk začne v něčem tápat, obvykle se chová tak, že se začne hltit různými zdroji. Sám jsem to tak také dělával, byl jsem v tom mistr. Dělal jsem snad všechny sporty, které existují. Všechny mě bavily, šly mi, tak jsem si dlouho myslel, že to tak je v pořádku. Ale nebylo. V ničem z toho jsem se nikam nedostal. Jak jsem všechno střídal, jsem sice pořád něco dělal, ale zároveň přešlapoval na místě, nevyvíjel se, nikam to nespělo.

        Když jsem objevil svět energií, běhal jsem po knihkupectvích a kupoval vše, kde se o tom něco psalo. Měl jsem nastudované stohy knih, absolvovanou kupu praktických kurzů — masáže včetně různých speciálních, shiatsu, akupresuru, reflexní diagnostiku, baňkování, reiki... A bylo to jako s tím sportem — vše mě bavilo, vše mi přirozeně šlo, patřil jsem v kurzech často k nejlepším. Ale efekt, posun opravdu někam, byl nijaký. Stejně jako ve sportech jsem se dostal na určitou nadprůměrnou úroveň, ale dál už jsem se neposouval. Měl jsem život rozjetý na sto frontách zaráz. Až později jsem pochopil, že mi chybí přesně opačný přístup. Najít jedno, v tom se rozvíjet a ostatní neřešit.

        Lidé, kteří se hledají nebo něco řeší, postupují většinou stejně. Aktivně a intenzivně sjíždějí kdejaký zdroj, který o tom píše nebo povídá. V době internetu je o to snazší do toho padnout, protože snadno dostupných zdrojů jsou kvanta. A je potřeba si přiznat, že to je jen ztráta času. Hezky se to čte i poslouchá, dělá dobře číst hezké myšlenky. Ale to je na tom matoucí. Chvíli strávíš u jednoho, pak přejdeš jinam a to po čase zase opustíš a takto neustále osciluješ, aniž by se tvůj život skutečně změnil. Žiješ iluzí, že něco děláš. Číst si o úspěchu či neúspěchu někoho jiného je jako koukat v televizi na hokej. To můžeš dělat celý život, ale nikdy se nenaučíš ani bruslit, vůbec nic ti to nedá.

        Neefektivně žijeme, protože...

        Je důležité vědět, proč tohle lidé dělají, proč ze sebe dělají věčné začátečníky, teoretiky. Nechce se jim začít něco skutečně dělat. Sice si namlouvají, že to je jinak, že si důsledně rozšiřují obzory, a dokážou to vždycky oargumentovat, ale to je sebeklam. Skutečný důvod je ten, že je mnohem pohodlnější pořád něco číst, než to pak začít i pravidelně dělat. Proto, když se dojde do bodu, kdy už bylo čtení dost a má se to uvést do praxe, sáhne se po jiném zdroji, který se pěkně čte nebo poslouchá, a u toho se vydrží, než zase přijde ten "nepříjemný" okamžik potřeby něco dělat. Čeká se podvědomě na zázrak, který přijde úplně sám. Jenže ten nikdy nepřijde. Toto uvažování je blud, pouhým studiem se nic nezmění. Pocit, že když se budeš pořád něco dalšího dozvídat, tě k něčemu vede, je iluze. Máš-li pocit, že se takto rozvíjíš, dřív nebo později padneš do deprese, že "už tak dlouho na sobě pracuješ, a pořád nic". Jenže ty na sobě nepracuješ. Ty si o tom jen čteš.

        Příhody pana Chtělbycha

        K protipólu efektivity si dovolím ještě jeden příklad. Člověku, který takto funguje, říkám pan "Chtělbych". Jeho uvažování je ztrátou času nejen pro něj, ale i pro všechny, kdo mu zkoušejí pomáhat. Efektivita jeho počínání je a bude minimální a bod, kam se nejdál dostane, bude při nejlepším kousek od startu a daleko k cíli. Bude ho to stát spoustu času i energie, ale neposune se nikam. Je to nekonečné obcházení startovního bodu.

        Můj kamarád podobným způsobem žije. Dostane nápad být kytaristou. V jeho představě to znamená běžet nakupovat. Pořídí si kytaru, trsátka, futrál, combo, efekty, rockerskou bundu, prosurfuje internet a postahuje návody, jak snadno a rychle zahrát ty největší pecky od Metallicy... Chvíli to zkouší, samozřejmě mu to nejde, zní to hrozně, není v tom žádný systém a nikam to tudíž ani nevede. Pro jistotu si pak ještě koupí další dvě tři lepší kytary a comba, na které se jen bude v koutě prášit. Za chvíli ale přijde jiný nápad — budu bubeníkem! Koupí si tedy pořádnou sestavu, zkoukne na YouTubu pár motivačních videí, pak i návodů a jedem! Ale nejedem, nechce se nám bubnovat. Nechceme se to učit, chtěli bychom to umět. Přemýšlí, co dál, a rozhodne se hubnout. Nakoupí kompletní sadu sportovního oblečení, regál iontových směsí, ale cvičit jde párkrát a dost. Takto jede dodnes, poslední akce tohoto druhu jsem byl svědkem předevčírem. Pozval mě k sobě, kde se pochlubil, že opět začíná hubnout, ale tentokrát pořádně a úplně jinak. Problém prý byl, že nemohl cvičit doma. Ale teď na to vyzrál a vzápětí mi ukázal novou hrazdu, koberec, boxerský pytel a rukavice, omotávky na zápěstí, krabici čajů a zdravých jídel... Klasika jako přes kopírák. Fandím, mu, ale sami cítíte, že zatím na to jde stejně jako pokaždé předtím. Změna — přijde-li — jej teprve čeká. On touží po okamžitém výsledku. Cesta jej nebaví, chtěl by hned umět hrát na kytaru, na bicí, být silný a štíhlý. Ale nechce k tomu spět. Vidí se na konci cesty, chce teď, hned, nebo aspoň rychle.

        Na ukázce pana Chtělbycha ještě upozorním na jeden důležitý aspekt. Já sám jsem v několika jeho aktivitách fungoval jako sparing. Šel jsem do toho, abych jej motivoval. Cvičit jsem ale brzy chodil jen já, na kole jsem taky jezdil sám... Dnes už s ním boxovat nejdu, jsem poučený — nemělo by to žádný smysl. Motivovat a pravidelně fungovat se musí naučit každý sám. Já dělal naivní volavku v touze pomoct, a jen se potvrdilo, že to nefunguje a fungovat nebude. Chvíli snad, ale podvědomá neschopnost něco soustavně dělat a bavit se tím děláním namísto myšlenek upjatých na cíl se tím nijak nezmění, a právě tahle změna musí nastat nejdřív. Nejdřív musí přijít změna uvažování.

        Zkuste si teď uvědomit, jestli podobnými syndromy sami netrpíte, případně zda neděláte volavku někomu jinému. Často třeba v partnerském vztahu pořád naivně čekáte, až se ten druhý konečně rozhoupe. Uvědomte si skutečnou příčinu, proč se nikam neposouváte, proč žijete nespokojeně, proč stagnujete. Máte pocit, že to, co řešíte, je nekonečně nebo těžké? Odpověď nejdete všude v tomto článku.

        Návod na efektivní osobní rozvoj

        Dovolím si uvést svůj vlastní recept na úspěšný osobní rozvoj, který platí jak v případě, kdy potřebujete něco nefungujícího zprovoznit, tak i když chcete obohatit fungující život o něco nového. Je to jedno proto, že v obou případech postupujeme stejně. Takto:
        1. Nejdřív pochop, co se ti děje a proč, i to, čím jsi a jak funguješ. Tím se uklidníš, získáš nadhled, porozumíš tomu, co tě čeká a proč máš pro svůj rozvoj dělat právě to a to. Nemůžeš být úspěšný v něčem, čemu nerozumíš. Začni teorií, ale navaž na ni hned praxí, a potom paralelně rozvíjej obojí.
        2. Pracuj se skutečnou příčinou/zdrojem. Maximální efektivity dosáhneš, jdeš-li rovnou k samému zdroji (jedno či zdroji problému nebo bohatství) a pracuješ přímo s ním. Nemá smysl dělat okliky. Nedělej nic, dokud nevíš, proč to máš dělat a jak to funguje.
        3. Získej stručný a jasný recept. Čím jednodušší návod získáš, tím efektivněji bude fungovat. To je zákon. Komplikované nebo nekonkrétní recepty rovnou zahazuj.
        4. Pravidelně dělej, co máš dělat. Jednoduchý recept funguje jen tehdy, když jej denně používáš. Sám si uvědom, kdy ti to vyhovuje. Nikdy toho není potřeba dělat moc, vtip je v soustavnosti.
        5. Nechej si věci připomínat. Vše nové je potřeba změnit v návyk. Každý člověk funguje automaticky, jako robot, denně dělá především to, co se dělat naučil, aniž o tom vůbec přemýšlí. Bez přemýšlení si čistí zuby, bez přemýšlení odchází do práce, bez přemýšlení kupuje noviny, zapíná televizi... Vše nové se tudíž musí stát návykem, aby to pak člověk po čase dělal samozřejmě. K tomu velice pomůže nějaké připomínadlo, třeba kalendář v telefonu nebo počítači. Obvykle je to otázka cca měsíce.
        6. Zaplň hluchá místa. Velkou část osobního rozvoje zvládneš ve chvílích, kdy stejně nemáš nic jiného na práci. Na záchodě, při čekání ve frontě, při cestování... 
        7. Nesnaž se dělat víc. Dělej jen to, co máš a kolik máš. Víc není potřeba, neusiluj, nesnaž se věci urychlovat a popohánět. Právě tím je totiž brzdíš. Musíš fingovat v souladu s Vesmírem, který organizuje a řídí vše v závislosti na tom, co si přeješ. Je to ON, kdo udává ideální tempo, kdo ti posílá právě ty události, které potřebuješ v přesný čas. Vesmír ti automaticky dává dokonalé tréninky, nemusíš se starat, jestli přijdou ani se snažit trénovat víc. K ničemu to není. Život funguje automaticky a samovolně v závislosti na tvých záměrech a jakákoli snaha něco řešit, vymýšlet a popohánět je kontraproduktivní.
        8. Vyhledávej lidi, s nimiž si rozumíš. Zbavuj se kontaktu s lidmi i zdroji (média), kteří ti nic nedají, a naopak vyhledávej ty, kdo jsou ti blízcí, s nimiž se můžeš o svém rozvoji a cíli bavit. Vždy vás to všechny obohatí, vaše konverzace bude cenná. Zbavuj se všech planých vztahů a činností. Každý máme svůj okruh lidí, těch, kteří nám rozumějí. A to je naše "cílová skupina", lidé nám blízcí, naše skutečná rodina. Nesnaž se nikomu zavděčovat, zalíbit ani udržovat styk s těmi, kdo ti nerozumějí, ať je to kdokoli. Nic ti to nedá, jen divné pocity. Stejně tak přestaň dělat věci, kterými jen zabíjíš nudu.
        9. Zbavuj se tendence cokoli a kohokoli hodnotit. Nesrovnávej, nehodnoť, nekritizuj, nerozebírej. Pochop,že to k ničemu není, nemá to žádný smysl a tvému životu to nic nepřináší. Nejsi na světě od toho, abys hodnotil druhé. Zbav se rozlišování a srovnávání. Měj rád každého stejně a nedělej mezi nikým rozdíly. Jsme nesrovnatelní, a proto všichni stejní. Neexistuje měřítko, které říká, že je někdo lepší nebo horší. To je jen iluze. Fandi každému a víc neřeš.
        10. Nejdi do toho sám. Nechej se do osobního rozvoje uvést někým, kdo dobře ví, co a jak. Nesnaž se na to jít sám. Přestože v ruce držíš až podezřele jednoduchý a jasný recept, vyvolá jeho praktikování reakce Vesmíru na to, co děláš. Začneš si přivolávat situace a stavy, se kterými si nebudeš vědět rady, protože ještě neumíš poznat jejich pravý, skrytý význam. Naletíš vždy vnějšímu zdání, neschopen reagovat tak, jak bys měl. Tréninky, které ti budou chodit, nebudeš umět zužitkovat. Budeš se trápit tam, kde si máš užít. Je tedy potřeba mít nejen recept, ale umět správně vnímat vše, co jeho používáním ve Vesmíru generuješ. Až pak začne bžunda, radost ze sebe, nárůst sebevědomí, spokojené prožívání toho, co si sám přivoláváš. A přesně o to jde, tím se ke svému cíli začneš blížit namísto abys s lekcemi, které ti život posílá, bojoval.
        Uč se žít úspěšně. Dělej, co tě baví a když cítíš, že je něco potřeba změnit, zaměř se na to a jdi za tím, dokud změna nepřijde. Potřeba změny nikdy není problém, ale výzva k zábavě. Život není náhoda. Vede tě, jasně ti říká "toto ano" i "toto už ne". Život ti neustále fandí a podporuje vše, pro co se rozhodneš a chce, aby ses celý život bavil. Nic za tebe ale neudělá, protože nemůže. Vždy ti jasně na pocitové úrovni říká, co je pro tebe dobré a co ne. Co ti slouží a co tě už jen brzdí.

        Život za tebe ale nerozhoduje. Rozhodnout se musíš pokaždé sám a tím dát životu zelenou. Musíš nejdřív zavřít jedny dveře, aby se otevřely druhé, to je zákon. Dokud to neuděláš, chceš-li hrát na jistotu, držet se starého a takto čekat, až přijde nové, neuspěješ. Život tak nefunguje, nové k tobě nepustí. Je to pravidlo. Dokud se budeš jen rozhoupávat, spekulovat a řešit všechna pro a proti, bát se pustit starého, přešlapuješ na místě a tím se sám zbavuješ životní radosti. Přestáváš žít a začínáš řešit.

        Uvědom si také, že jediný, kdo má na tvůj život aktivní vliv, jsi ty a že v tom máš neomezené možnosti. Život jen reaguje na tvé vlastní úvahy. Jsou to pro něj jasné příkazy, co ti má posílat. Právě proto podpoří cokoli se rozhodneš dělat, kamkoli jít, jakkoli žít. On totiž nemá na vybranou. Ale dokud s sebou vláčíš staré, sám nevysíláš to, co skutečně chceš a že to myslíš vážně. Proto se nikam neposuneš, protože to, co k tobě chodí, není náhoda, ale přesné obrazy tvých vlastních úvah.

        * * * * *
        Udělej si prosím chvíli na dobrý skutek a oznámkuj článek formou komentáře pod ním.
        Jako ve škole, 1 až 5.


        Jak s Tarotem mezi lidi

        Tarot jsou karty a ty vždy představovaly společenskou zábavu. Mnozí tarotisté dnes tajně soukromničí, mnohdy záměrně, jelikož mají pocit, že by jejich koníčka, pomocníka, či jak Tarot nazveme, ostatní nepochopili a koukali na ně skrz prsty.

        Jako autor, uživatel a propagátor Tarotu pro osobní rozvoj jsem si své pocity vlastní "podivnosti" v začátcích také prožil. Když jsem se s Tarotem coby ryzí materialista začínal seznamovat (protože mi pomáhal), cítil jsem se divně. Přiznám to. Karty — rané verze těch, které dnes prodávám — jsem nosil všude s sebou, ale zároveň pečlivě střežil, aby si jich nikdo nevšiml a už vůbec ne někdo známý.


        Jak šel Tarot do světa

        Zlom přišel nečekaně. Jeden večer jsem pozval kamarádku, která se mi moc líbila, do vinárny. Byla posledním člověkem na světě, komu bych tenkrát o svých kartách měl odvahu něco prozradit. Seděli jsme tedy u vína, povídali o kde čem. V jednu chvíli jsem si musel odskočit dlouhou chodbou na toaletu a jak jsem se z ní vracel, přišel šok.

        Přes celou dlouhou chodbu koukám, jak kamarádka, sedíc u stolu, listuje mými kartami. Dodnes nevím, jak k nim přišla, jestli jsem je nechtěně vytáhl s peněženkou na stůl nebo mi vypadly z kapsy, prostě seděla u stolu, listovala kartami a já jsem cítil průšvih. Nejen konec dnešního posezení, ale světa. Šouraje se pomalu ke stolu mi stihla hlavou proběhnout miliarda katastrofických scénářů. "Co já jí teď řeknu?", "Co si o mě pomyslí?", "Jak to vysvětlím?", Jak by se dalo zdrhnout?"...

        Došoural jsem se ke stolu, kde mi konečně věnovala pohled. Zvedla oči od karet a skrz brýle se zeptala: "Kdes to vzal?". Krve by se ve mně nedořezal. Ani jsem nemukl. A ona pokračovala: "To je ohromný!" Čekal jsem cokoli, jen ne něco podobného. Takže jsem zažil druhé překvapení. "Cože?"

        "Kdes vzal tyhle karty? Celou dobu, cos byl pryč, si s nimi hraju a jsou úžasné!" Pomalu jsme se začal vzpamatovávat, až jsem dostal odvahu i odpovědět: "Ty jsem si vyrobil sám." Teď jsem zase šokoval ji: "Cože?"

        "No, prostě jsem něco řešil, tak jsem si vyrobil tyhle karty. Pomáhají mi." A kamarádka, o které jsem si tehdy myslel, že "nikdy nic neřeší", vyvalila oči. Chvíli jsme se bavili o tom, jak mě napadlo si karty udělat, a pak celý večer o všem možném, co kamarádce nefunguje, s čím se potýká, co ji trápí, a já jí ukazoval, jak to jde s kartami rozkrývat a řešit.

        Z vinárny jsem odcházel nad ránem. Ovšem bez karet, ty už mi kamarádka nevrátila, protože je "nutně potřebuje". Nu což, má je mít.

        Tři dny se nic nedělo, a pak telefon:

        "Hele, potřebovala bych ještě troje karty. Pro Hanku, Zdenu a Martinu. Šlo by to?"
        "Ano, jasně, to není problém."
        "Máme v sobotu večer babinec, dorazíš?"
        "No já nevím, na babinec..."
        "Musíš, já už jsem to všem slíbila. Takže v sobotu i s kartama."

        Tento příběh stál na začátku historie Tarotu pro osobní rozvoj. Nebo — lépe řečeno — na začátku jeho cesty k lidem. Díky němu jsem si uvědomil, že to, co jsem vyráběl původně jen pro sebe, nachází uplatnění i u jiných lidí. "Babinec" proběhl parádně, byl jsem na něm za hvězdu. Vykládal jsem karty, ukazoval, jak to jednoduše funguje. Lidé žasli, a co pro mě bylo velké překvapení — byli to vesměs takoví lidé, do kterých bych tenkrát nikdy neřekl, že budou něco podobného potřebovat, že něco řeší. Já tenkrát ještě nevnímal Tarot jako nástroj k plnění snů. Mně tenkrát bohatě stačilo se s jeho pomocí zbavit toho, co mě tížilo, co jsem řešil, a s čím jsem — dokud jsem neobjevil Tarot — nedokázal hnout.

        Klepnutím jde obrázek zvětšit.

        Od výkladů ke společenské hře

        Postupem času jsem podobných večerů a večírků, končících u Tarotu, zažil spoustu a stále to pokračuje. Podnítily ve mně chuť "dostat Tarot pro osobní rozvoj mezi lidi". Prakticky každý, i ten, kdo Tarot vůbec neznal, s ním hned uměl fungovat. Byl většinou tak překvapený i nadšený, že jej pak bylo těžké od karet odehnat.

        Karetní výklady jsou klasika. Zábava na hodiny. Ale já chtěl jít i v tomto dál, za hranici tradice. A právě na různých večírcích přicházely nápady: 

        "Můžu si vytáhnout kartu na to, co si o mě myslí tamten kluk?"
        "Jasně."
        "A můžu se zeptat, jak se teď cítí tamta holka?"
        "Jasně."
        "Hele, a co si o mně myslíš ty?"
        "Mno, vytáhni si kartu."
        "Týjo, Slunce! To znamená, že se ti líbím, že?"
        "Tak určitě!"

        A tak podobně. Vymyslelo se toho tolik, a vždy úplně spontánně. Zábava, která často přerostla v něco mnohem víc.

        Na jedné akci vznikla i tarotová hra, jejíž jednoduchá pravidla jsou na obrázku. Spočívá v tom, že tři hráči pokládají kartám otázky směřované na sebe navzájem a hledají odpovědi. Systém, jakým to dělají, se ukázal po všech stránkách jako kouzelný. Je úplně jednoduchý, ale zároveň v sobě nese spoustu psychologických prvků, které dělají hru zajímavou. Je-li správná konstelace lidí a momentální nálady, má to velkou šťávu. Je to nejen o zábavě, ale hodně i o odvaze, otevřenosti, překonávání vlastního ega. Jsou v tom emoce, napětí, očekávání, strhávání masek, sebepřekonávání, prostě vše, co má správné dobrodružství mít. Ale nejenom to. Člověk se takto učí ptát, chytá inspiraci z toho, jak a nač se ptají druzí, zbavuje se trémy nacházet a prezentovat odpovědi nahlas před lidmi, stává se z něj tarotový rutinér, aniž by si to uvědomoval. Tím, jak se role hráčů pořád střídají, zažívá každý pocity kreativního tazatele, hledače odpovědí i toho, kdo jde s kůží na trh. Ty tři role i pocity s nimi spojené jsou tak rozdílné, že se pořád něco zajímavého děje. A tím, že jsou pravidla skutečně triviální, můžete do hry kohokoli přibrat.

        Když jsem tuto hru vymyslel, vzpomněl jsem si, jak jsem už dávno předtím, kdy jsem Tarotu začal přicházet na chuť, o vytvoření pořádné tarotové hry snil. Podobné věci mě vždycky bavilo vymýšlet a několik konceptů jsem skutečně rozpracoval. Všechny ale mají jedno společné — jsou mnohem složitější. A s každou složitostí automaticky klesá použitelnost. Je náročnější pravidla někomu vysvětlit, často na to ani není čas, jste pak závislí jen na těch, kdo už to hrát umějí... Uvědomil jsem si, jak mě Vesmír úžasně a — jak to umí jen on — úplně od lesa dovedl k přesně opačnému konceptu. Triviální pravidla, a přitom obrovské spektrum výzev a zážitků. Co chtít víc, tohle je prostě Vesmír, život, a tak i hra o nich musí vypadat stejně.

        Dnešním článkem chci toto dobrodružství nabídnout i vám. Vyzkoušejte kromě známých způsobů používání karet i něco nového. Zkuste si to prožít a pak hodnoťte. Třeba nakonec zavedete s přáteli "pravidelné pátky".

        Několik mých klientů se mi svěřilo, že když s mými kartami začínali, chovali se jako já — pečlivě je skrývali. Často před kolegy v práci. A pak mi vyprávěli, jak za nimi teď chodí celá firma na výklady. To jen potvrdilo můj dojem, že lidé po Tarotu touží, chtějí jej poznat, jsou jím fascinováni, nabízí jim něco nového, nač nebyli zvyklí, nový pohled na sebe i na život, na své schopnosti.

        Přeji příjemné a tvořivé tarotování a chuť se otevřít lidem. Oni na to čekají.

        * * * * *
        Udělej si prosím chvíli na dobrý skutek a oznámkuj článek formou komentáře pod ním.
        Jako ve škole, 1 až 5.



        Co je vlastně Tarot?

        Tarot je možné definovat řadou způsobů, a já se zde několik definic pokusím i vysvětlit. Technicky se jedná se o několik století starý systém, který se dnes znovu dostává na výsluní. Moderní člověk jej ale často nedokáže uchopit nebo ani nechce, protože trpí předsudky, že jde o něco podezřelého, nepřirozeného.

        Pravdou je přitom přesný opak. Tarot je zdrojem veškeré přirozenosti. Tak by mohla znít jedna z jeho definic. Tarotový systém na 78 kartách předkládá kompletní seznam správného neboli přirozeného vnímání. Tarot učí správně vnímat život. Obsahuje všechny jeho principy, které člověku zajistí, aby jeho život fungoval, jak má. Odnaučí jej podléhat obvyklým iluzím, kterým lidé dodnes o životě a jeho fungování houfně věří. Ne nadarmo se kartám Tarotu říká "arkána", což znamená "tajemství".

        Tarot je psychologický nástroj. A jako takový vyniká nad řadu knih a učebnic už tím, že popisuje všechny možné stavy, v nichž se mysl běžného člověka může nacházet. Často se psychologie zabývá stavy negativními. Ale jen výjimečně řeší i stavy pozitivní. Tarot obsahuje obojí. A nejen to. On i vysvětluje, proč každý takový stav vzniká, jak v sobě pozitivní stavy pěstovat a rozvíjet a jak se stavů negativních zbavit. Ještě jednou zdůrazním slovo "všechny", protože Tarot je kompletní systém. Neexistuje nic, co v něm není obsaženo. V tom je jeho genialita, které se dá bohatě a přitom jednoduše využívat.

        Tarot je interaktivní komunikační nástroj. Další zajímavou vlastností Tarotu je jeho interaktivita. Spočívá ve využívání intuice při jeho používání. Právě toto mívá moderní člověk zpočátku problém pochopit, jelikož o své intuici, přestože je jí od narození vybaven, často nic neví. Není si vůbec vědom, že je něčím takovým obdařen nebo si aspoň neuvědomuje, co všechno díky ní dokáže. Škola tohle moc neřeší. Člověku se pak často vybaví při slově Tarot kartářka, jejíž činnost vnímá jako nadpřirozenou či naopak zcela pochybnou, vymykající se jeho logice. Nechápe, jak pracuje. A už vůbec netuší, že stejné schopnosti jako ona má i on sám, jen mu to zatím nikdo neřekl.

        Tarot jako komunikační nástroj využívá intuici. Intuice je šestý smysl, kterým je vybaven každý člověk podobně jako zrakem, sluchem... Nikdo se nediví, že při otevření očí vidí. Přijde nám to samozřejmé, stejně jako že ucho slyší. Intuice slouží ke komunikaci s centrální inteligencí. To je — jednoduše řečeno — to, co řídí a koordinuje chod celého Vesmíru. Jsme na ni všichni napojeni a právě díky intuici s ní komunikujeme. Můžeme se na cokoli zeptat a dostaneme odpověď. Jde to i bez karet, ale s Tarotem je to mnohem jednodušší a rychlejší, funguje jako prostředník. Můžete se v duchu zeptat na stav čehokoli, co vás zajímá, a centrální inteligence vám pošle přesnou odpověď. A Tarot zde — protože jeho karty představují všechny možné stavy, v jakých se něco může nacházet — splní roli zprostředkovatele: vaše intuice vás přiměje vytáhnout přesně tu kartu, která stav toho, nač se ptáte, vyjadřuje. Proto je Tarot nástroj nejen komunikační, ale i interaktivní, protože je s vámi schopen komunikovat o tom, co vás zrovna zajímá a dává vám vždy správné odpovědi. Intuice se nikdy nemýlí, je to její vlastnost.

        Každý jsme kartářem. Schopnosti "vykládat karty" či jakkoli jinak pomocí Tarotu přijímat odpovědi na své otázky, máme skutečně všichni. Je to naše vrozená schopnost. Nemusíme ji rozvíjet, stejně jako není potřeba rozvíjet zrak nebo sluch. Potřebujeme jen o této své schopnosti vědět, což bývá dodnes kámen úrazu. Chápeš-li, jak funguje tvá intuice, už pro tebe kartářka není pofidérní bába, která se živí ohlupováním lidí, ani kouzelnice, vybavená nadpřirozenými schopnostmi. Je to prostě člověk, který se zabývá používáním karet, aby pomohl lidem zjistit, co a proč se jim děje, když něco řeší, v jakém stavu se to či ono v jejich životě nachází, kam to spěje a proč, i co udělat, aby to spělo jinam, tam, kam si člověk přeje.

        Tarot je mapou podvědomí. Toto je další z možných definic Tarotu. Podvědomí je jakási obrazárna. Každý člověk ve svém podvědomí nosí obrazy celého světa, každého jeho detailu. Jsou to jeho představy, dojmy, názory, přesvědčení. Jaké co je, jak se co chová, jak co funguje a co od toho očekávat. A život každého člověka těmto obrazům přesně odpovídá. Kdo v sobě nosí obraz, že lidé jsou jeho kamarádi, automaticky s nimi má takové vztahy. Kdo v sobě nosí představu, že s ním každý bojuje, přesně tak to v životě má. Život každému plní jeho vlastní představy, vše má každý přesně jak si myslí. Život je příběh, který se automaticky generuje z obrazů, které v sobě člověk o světě nosí. Život je prožívání svých vlastních představ o světě. Realita je subjektivní věc, každému vše funguje v závislosti na tom, jak si myslí, že to funguje, což je přesný opak toho, jak si to dodnes většinou myslíme. Každý prožíváme obsah svého podvědomí, podvědomí je vzorem, kterému se náš život neustále přizpůsobuje. Ve formě každodenních prožitků, situací, vztahů k lidem, k penězům, k sobě samému, ke svému zdraví, ke všemu. Naše podvědomí vytváří naši přitažlivost = zajišťuje, aby člověku do života přicházely přesně takové situace a lidé, jací odpovídají jeho představám i aby vše, co člověk denně dělá, fungovalo přesně tak, jak si podvědomě myslí. Podvědomí řídí celý život, všechny jeho události, stavy, trendy vývoje včetně výsledků. Týká se to všeho, co je součástí života, každé jeho oblasti, každého dílčího aspektu, detailu. Všeho, do čeho se člověk denně pouští, každé události, kterou prožije. Tarot dokáže snadno zjistit, jak má co v sobě člověk nastaveno, jaké obrazy v sobě nosí. I správně poradit, jak si to má přenastavit, aby to, co nefunguje nebo s čím bojuje, fungovat začalo. Tarot je tudíž nástrojem pro nápravu života a rozvoj jeho kvality, protože dokáže obsah podvědomí mapovat a měnit. Vede člověka k přirozenému neboli neomezujícímu vnímání.

        Tarot pro osobní rozvoj

        Tarot jako takový je systém symbolický. Pracuje s obrazy, symbolikou, kterou je potřeba pochopit, aby člověk s kartami dokázal pracovat, rozuměl jejich významům. Existují různě tlusté knihy, které tuto symboliku vysvětlují, učí ji správně chápat. Když jsem kdysi kouzlo Tarotu objevil, napadlo mě zkusit na to jít jinak než je běžné. Chtěl jsem sám sobě používání Tarotu maximálně zjednodušit, udělat z tarotových karet nástroj, který stačí vzít do ruky a použít. Bez studia, bez knih.

        Dnes se občas usměju při vzpomínce, jak mě něco takového mohlo vůbec napadnout. Ale já vím, proč. Mě k tomu vedl život. Poslal mě kdysi na vysokou školu, kde jsem hned první den na kolejích zažil šok, když spolubydlící donesl stoh svázaných skript. Koukal jsem na to a cítil, že je něco špatně. A když přišlo první zkouškové, dostal jsem nápad, že každá skripta dostanu na úzký proužek papíru — tahák. Ustřihl jsem z velkého sešitu asi pět centimetrů široký pruh a začal ze skript vybírat to podstatné. Dělal jsem to pět let a nenašla se skripta, která by se na papírek nakonec nevešla. A to jsem na sebe byl přísný, protože jsem nedopustil, aby na taháku cokoli skutečně potřebného chybělo. Byl jsem v tomto prostě perfekcionista, bavila mě ta výzva "koncentrované úplnosti". Školu jsem dodělal, ale to, co jsem vystudoval, jsem pak nikdy nedělal.

        Až o patnáct let později jsem měl schopnost, kterou jsem v sobě kdysi objevil a rozvinul, konečně zužitkovat. Při pohledu na regál s tarotovými knihami se mi vybavila vzpomínka na stoh skript. Čekala na tuto chvíli. A nápad i velká výzva byly venku — vše podstatné dostanu rovnou na každou kartu. Udělám Tarot, ke kterému nebude potřeba vůbec nic. Takový, který když někdo vezme do ruky, může hned začít používat. Vůbec jsem netušil, jak na to, jen jsem cítil, že do toho mám obrovskou chuť jít.

        Tarotové karty jsem začal původně tvořit sám pro sebe. Něco jsem tehdy usilovně řešil, život mi dával zabrat. A já pochopil, že když si v situaci, kdy mi šrotuje hlava, vytáhnu kartu, okamžitě se mi uleví, rozjasní. A přesně to jsem tenkrát od karet potřeboval — okamžitou úlevu. A ony mi ji dávaly. Postupem času jsem si uvědomoval, že s těmi kartami dokážu mnohem víc, než si jen přivozovat okamžité úlevy. Dokážu měnit své představy, své způsoby nahlížení na to či ono, a tím si ladit život. Potvrzoval jsem si, že ono to tak skutečně funguje, že stačí změnit svůj úhel pohledu a život se mu okamžitě přizpůsobí. To, co mi nefunguje, jak chci, dokážu opravit. A později jsem zjistil, že se dá jít ještě mnohem dál — dokážu si s pomocí karet plnit své vize. Tarot se pro mě stal skutečným pokladem, který mi denně slouží a který se navíc vejde do kapsy. 

        Na začátku stála myšlenka udělat z používání Tarotu stejně rutinní věc jako volání mobilem. Něco chci — sáhnu po kartách a hned "volám". A ono se to povedlo. Zbýval poslední krok — zkusit, jestli to, co funguje mně jako autorovi, funguje i ostatním, ideálně těm, kteří s Tarotem nemají žádnou zkušenost. To mě moc zajímalo. A brzy to i přišlo. Nečekaně, ale o to větší překvapení. Karty zkusila kamarádka, hned mi je sebrala a za pár dní volala, že by potřebovala ještě troje (tenkrát jsem ručně vyráběl prototypy). A žádosti začaly chodit z různých stran a reakce byly až neuvěřitelně pozitivní. Fungovalo to. Pochopil jsem, že to celé nebylo jen o tom, abych pomohl sobě, ale že mělo vzniknout něco, co má sloužit i ostatním.

        Jako člověk, který tráví denně hodiny u počítače, jsem si chtěl každodenní "telefonování" ještě víc zjednodušit. Karty nosím sice všude s sebou, ale přece jen když sedím u myši a klávesnice, je jednodušší někam kliknout. A tak přišel nápad udělat i webovou verzi karet. Brzy byla na světě, chvíli jsem ji pak testoval, jestli skutečně funguje jak má. Funguje. Chceš-li vyzkoušet, jdi na www.martinvlach.cz, kde vpravo nahoře najdeš dnes už dokonce dva odkazy Online Tarot a Online Tarot2. "Dvojka" je stručná verze karet, nová, původně určená hlavně dětem pro rozvoj jejich přirozeného vnímání. Výborně se ale osvědčila i dospělým jako doplněk k "jedničce". Sám dnes používám obě dvě podle momentální nálady nebo potřeby.

        Tolik o Tarotu pro vás, kdo si o něm potřebujete ujasnit svou představu.
        Snad pomohlo a přeji příjemné tarotování.

        ¸.·´¯`·.´¯`·.¸¸.·´¯`·.¸><(((º>

        P.S.: Papírové karty Tarotu pro osobní rozvoj jde objednat emailem na martin@martinvlach.cz.

        * * * * *
        Udělej si prosím chvíli na dobrý skutek a oznámkuj článek formou komentáře pod ním.
        Jako ve škole, 1 až 5.