Tato karta je součástí online seriálu
Člověče, poznej se

První polovinu doprovodných článků ke kartám zakončíme uvědoměním si, co tvoří celou tvoji osobnost i celý tvůj život v souvislosti s tím, kdo na to má skutečný vliv, kdo jen zdánlivý a jak s tím vším úspěšně zacházet. Bude to tedy o pochopení a roli ovlivnitelnosti.

Představ si sebe jako prázdnou nádobu. To jsi ty v začátku — takto přicházíš na svět, do toho si neseš nějakou touhu, případně dluhy, ale to není podstatné, tohle tu řešit nebudeme, jsou to pro nás spíš zajímavosti. My se zaměříme na to praktické.

Tvoje nádoba je od útlého věku vystavena vlivům okolí. A podléhá jim, chtě nechtě jimi bude ovlivněna. Ze začátku života do tebe kde co z tvého okolí padá víceméně samovolně. Až časem získáváš vlastní rozhodovací schopnost, což znamená, že až od určitého věku dokážeš aspoň nějak rozhodovat o tom, čím se ovlivnit necháš, co přijmeš a co s tebou nehne, co odmítneš, nač si uděláš jiný názor. Takto do sebe ukládáš všechna svá přesvědčení, která pak tvoří tvůj život od A do Z. Jak už dobře víš, některá ti budou sloužit, jiná tě brzdit.

Dokud tento mechanismus neznáš, těžko dokážeš nějak účinně s tím, co v sobě nosíš, pracovat i se s tím srovnat. Když už ale víš, čím jsi, a znáš i ostatní důležité věci o sobě a Vesmíru, víš, že právě tohleto — tvá přesvědčení — je alfou i omegou tvého života. To podstatné a jediné, co jej tvoří. Netvoří jej ani nikdo jiný, ani nic jiného, ani na něj nic nemá přímý vliv. Je to TVŮJ VLASTNÍ systém přesvědčení neboli úhlů pohledů, přirozených i těch nepřirozených, generujících negativitu, nedostatky a omezení.

Zmínil jsem, že na tvůj život nemá "nic přímý vliv". Tohle dovysvětlím. Okolí se tě může SNAŽIT (a taky snaží) ovlivnit. Snažit = působit různými zdáními, vyvolávat v tobě dojmy. Dojmy odpovídajícími tvým úhlům pohledu a tvé úrovni uvědomění a sebedůvěry (čím míň toho o sobě víš a čím míň si tím pádem věříš, tím jsi ovlivnitelnější).

Všechny vlivy okolí — aktivní i pasivní — jsou vždy pouze snahy. Skutečně tě ovlivní jen to, čím se ovlivnit necháš. Buď podlehneš dojmu, který v tobě okolí právě vyvolává, anebo se nijak oklamat nenecháš a budeš věřit svému (věřím, že teď už dobře natrénovanému vizualizacemi z minulých článků) pohledu vnitřnímu, zahrnujícímu vše, co o sobě i o světě už víš.

Jestliže dokážeš svět a vše v něm vnímat vnitřním, skutečným pohledem, jsi skutečným pánem svého vnitřního — myšlenkového — světa, který je nadřazenou předlohou světa vnějšího. Dokážeš tudíž jasně rozhodovat, jak tvůj svět vypadá teď, jak chceš aby vypadal zítra, kam se má vyvíjet, co všechno se v něm má objevit i co se v něm objevovat nebude.

Mechanismus tvoření dobře znáš, a máš i kontrolu nad potenciálními "rušivými vlivy" — nepustíš je dovnitř. Tvoříš tedy tím, že v sobě podle vlastního uvážení vytváříš nová přesvědčení odpovídající všemu, co chceš. Ukládáš je v sobě, živíš vizualizacemi, které tvé vize ženou k uskutečnění. A do toho všeho ti fandí Vesmír osobně, takže — co chtít víc? Asi deníček, protože bude dobré si v tom kvantu přání udržovat aspoň trochu pořádek. To myslím úplně vážně, do takového deníčku je dobré aspoň sem tam nakouknout, připomenout si své cíle a přání.


Celý čtyřiadvacetidílný seriál Člověče, poznej se najdeš i ve formě online karet.

Tato karta je součástí online seriálu
Člověče, poznej se

Jedenáctý článek je o významu (praktickém významu) udržování myšlenek tam, kde je skutečně chceš držet. Jinak řečeno — o čistotě hlavy.

Pochopíš, kde je přirozené udržovat svou mysl a hlavně — proč to chtít dělat, jaký to má smysl a význam. Uvědomíš si zároveň, co smysl a význam nemá, co tě od tvých cílů odvádí — použiji zde po delším čase pojem "iluze opaku", protože pro dnešní téma je to pojem jako vyšitý.

Témata předchozích dvou článků — sebevědomí a nejistotu — prakticky zhodnotíme. V tom je hlavní smysl toho dnešního. Vycházet při tom budeme ze sebevědomí, stavu, k němuž se chceme dopracovat a nejistotu budeme využívat pro srovnání a příklady.

O sebevědomí víš, že to je souhrn všeho přirozeného. A také že sebevědomí = vědomí své skutečné podstaty, způsobu, jakým funguješ a znalosti prostředí, v němž se vše odehrává. Sebevědomá mysl je tedy mysl zbavená klamů a zdání — proto je klidná a vidí věci jasně.

Sebevědomí je podmíněno poznáním, že zdrojem všeho ve svém životě jsi jen ty sám (tvé okolí na něj nemá vliv). Z toho jasně vyplývá, že k tomu, abys do svého života cokoli přitáhl (stvořil), je třeba pracovat sám se sebou, s ničím jiným. Zapracovat na svém vyzařování, na informacích, které vyzařuješ (manifestuješ) — aby se Vesmír dozvěděl o tvém záměru, mohl jej zpracovat a dodat ti odpovídající výsledek.

A jsme u avizovaných iluzí opaku. Jednoduše si ukážeme, jak jedna generuje další a takto se na sebe nabalují. V prvé řadě jde o dojem, že zdroj věcí a událostí v životě člověka je někde venku, mimo něj. Ti, kteří si to myslí, jej tam hledají. Za něčím se honí, něčeho se bojí, věří na náhody... = iluze opaku č.1. Kdo hledá nějaký zdroj mimo sebe, má (logicky) pocit, že jeho okolí jeho život ovlivňuje = iluze opaku č.2. Kdo je zvyklý hledat mimo sebe, obrací své myšlenky ke kde čemu venku, vidí v tom (logicky) potenciální zdroje i překážky a tudíž se jeho myšlenky kolem těchto věcí neustále honí = iluze opaku č.3.

Takto bychom mohli pokračovat donekonečna, tohleto ale už bohatě stačí. Protože už víš, jak to je, žádnou iluzí opaku netrpíš nebo aspoň trpět nechceš. Tvůj postup je tedy vzhledem k iluzím opaku z předchozího odstavce přesně opačný:

1. Obracíš se sám do sebe, ke skutečnému zdroji.
2. Přímo s tímto skutečným zdrojem cíleně pracuješ.
3. Okolí z ničeho neviníš, nic v něm nehledáš ani od něj nic nechceš. Vše, co chceš, chceš od Vesmíru. Neřešíš, jakou cestou, z jakého zdroje nebo prostřednictvím koho to k tobě přijde.

A teď to pro lepší uvědomění si ještě trošku rozvinu:

ad 1.: Obracet myšlenky do sebe znamená hledat vše sám v sobě, zdroje všeho dobrého i všeho, co ti nefunguje — i toho jsi samozřejmě sám zdrojem. Když to začneš dělat, začneš se postupně zbavovat potřeby se s děním okolo nějak spojovat, komentovat je, reagovat na ně, nechávat se jím ovlivňovat, řešit, co řekl tamten nebo tuhleten, co se psalo v novinách, co se mediálně považuje za "důležité" atd. Svět okolo tebe je prostě svět okolo tebe, nic víc. Je tu, ale tím to i hasne. Nijak na tebe netlačí, přestože má kde kdo tendenci tvrdit opak. Svět okolo tebe je Vesmír, pole energie, materiál, ze kterého se rozhoduješ tvořit tohle nebo tamhleto. Kdo tvrdí něco jiného, tohle bohužel neví.

ad 2.: Cílená práce se skutečným zdrojem se dá popsat jako "přímý, nejjednodušší, nejefektivnější a svobodný způsob, jak dosáhnout čehokoli chceš". Dřívější nástroje jako úsilí, honička, makačka, ještě větší makačka, popoháněčka, stres, nervy... nahrazují nástroje nové — vědění, důvěra, jistota a klid. Jinak řečeno — víš co dělat, jak to dělat a nenecháváš se zmást. A když už, tak se rychle vrátíš zase do normálu, protože si svůj sebeklam uvědomíš. Víš, co smysl má, co je úplně zbytečné a jsi si svým přístupem jistější a jistější. Tvá hlava už se nenechá hned tak něčím vyvést z klidu a tudíž negeneruje nic v rozporu s tvými cíli. Efektivita tvých nástrojů tvoření — skutečných nástrojů tvoření — roste s hloubkou tvého uvědomování známých věcí — kdo jsi, kde jsi a jak funguješ.

ad 3.: Když už si uvědomuješ, že jsi sám všeho zdrojem, nic od nikoho nechceš — toto je jasnou známkou pravého sebevědomí. Vychází z tvého vědomí vlastní úplnosti. Víš, že nikoho k ničemu nepotřebuješ, cítíš se soběstačný. Víš, že všechno nosíš sám v sobě. A právě proto máš i všechny rád. Víš, že když se někdo chová "divně", něco řeší. Něco, co vyřešit potřebuje, proto na něj nejsi naštvaný, nemáš potřebu na něj ukazovat, hodnotit jej, kritizovat, posuzovat a odsuzovat... Soucítíš s ním a fandíš mu. Rozumíš mu.

Vědomím své úplnosti všechny a všechno přitahuješ. Právě proto jsi čehokoli schopen — nic tvou mysl neodvádí od tvých cílů, nezdržuješ se nesmysly, netlačíš tam, kde něco nefunguje, nebloudíš ve slepých uličkách ani na nic marně nečekáš. Víš, jak úspěšně nastartovat tvoření a necháváš Vesmír vykonat zbytek. Jdeš cestou nulového úsilí a tím i nulového odporu. Takový jsi nebo k tomu spěješ.


Celý čtyřiadvacetidílný seriál Člověče, poznej se najdeš i ve formě online karet.

Tato karta je součástí online seriálu
Člověče, poznej se

Desáté pokračování seriálu ke kartám "Člověče, poznej se" je odvrácenou stranou předchozího článku, který se věnoval sebevědomí. O sebevědomí se dá říct, že je mírou všeho přirozeného v člověku. Čím víc přirozenosti v sobě člověk nosí, tím sebevědoměji a bezstarostněji se cítí, myslí i jedná.

Dnes je předmětem našeho zkoumání nejistota (myšleno nejistota jako pocit), která je naopak mírou všeho nepřirozeného. Je to temná strana osobnosti. I tu je potřeba dokázat pochopit a rozpoznat, naučit se mezi přirozeným a nepřirozeným jasně a okamžitě rozlišovat. Proto se dnes zkusíš na přirozenost i nepřirozenost podívat z různých úhlů pohledu, aby ti to u některého z nich v hlavě secvaklo a měl jsi v tom na věky věků jasno.

Nejistotu způsobuje vše, co vnímáš zkresleně a tedy nesprávně — tvé předsudky. Vše, nač máš zdeformovaný pohled, v tobě vždy nejistotu vyvolá, protože sám sebe klameš. Přisuzuješ okolí vlastnosti, které nemá. Tvá mysl je pak vyrušena z klidu a pohody, přijde na tebe potřeba "něco vymýšlet", protože v něčem vidíš "problém".

Čím víc nejistot v sobě nosíš, tím nepřirozeněji přemýšlíš a tím pádem se i nepřirozeně (nedobře, nejistě) cítíš, chováš a reaguješ. Tím víc událostí i vlastních myšlenek tě zneklidňuje, rozrušuje. Máš tendence se přetvařovat, hrát si na něco. Spekulovat nad tím, jak se zachováš. Schovávat se za různé pózy, masky, role, kterými svou nejistotu zkoušíš zakrýt a tím se od přirozenosti ještě víc oddaluješ. Nejistota generuje i potřebu se nějak "chránit", sichrovat, protože se cítíš ohrožený. Znamením nepřirozenosti je rovněž netolerance, hněv, nepřejícnost, závist, vyčítání, neodpouštění, zdůrazňování a rozebírání chyb druhých, stejně jako ostych přiznat své vlastní.

Přirozenost je zdrojem veškerého bohatství, nepřirozenost zdrojem všech omezení. Cesta za neomezeností je tedy cesta k přirozenosti. Zbavuješ se svých bloků a tím víc a víc umožňuješ bohatství všeho druhu, aby k tobě samovolně proudilo.

Tvé sebevědomí se vždy projevuje pozitivními pocity a reakcemi (radost, láska, štěstí, bohatství, otevřenost, sdílení, chuť dávat, dělit se...). Tvá nejistota to dělá přesně naopak, generuje pouze pocity a reakce negativní (strach, obavy, vidiny nedostatku, neúspěchu, závislosti něčeho nebo sebe na něčem/někom jiném, ovlivnitelnost, uzavřenost, ale i zlost, agresivitu, hněv, zuřivost, lakotu, snahu se separovat...).

Stejně jako každý člověk jsi i ty vybaven přesným indikátorem, který okamžitě vše přirozené i nepřirozené rozpoznává. Většinou je to srdce, u někoho výjimečně solar plexus. Kdykoli tebou projede i nepatrný záchvěv nepřirozenosti, ucítíš v tom místě zachvění, někdy i stažení, svědění apod. — tvé srdce se zavírá. To je jasná známka nepřirozenosti. Naopak čím přirozeněji se cítíš, tím větší pohodu tam pociťuješ — tvé srdce se otevírá. Nauč se svůj indikátor vnímat a vědomě s jeho reakcemi pracuj. Až si zase budeš něco hezkého vizualizovat, na něco se těšit, všimni si pocitu, který se směrem od srdce v tobě rozlévá a čím vyšší extáze dosahuješ, tím ten pocit bude intenzívnější. V takovém stavu je dobré své vizualizace ukončovat.

Jednoznačně se dá říct, že jakýkoli přirozený pocit/reakce je vždy pozitivní a je stavebním kamenem tvého sebevědomí. Naopak každý nepřirozený pohled, který v sobě nosíš, generuje nejistotu a ta se vždy projeví negativním pocitem/reakcí. Z toho plyne známá věta, že nic negativního ve skutečnosti neexistuje a teď už si sám dokážeš jednoduše zdůvodnit proč — protože to všechno jsou jen produkty nesprávných pohledů na svět, žijící jen v hlavách svých nositelů. Neexistující, vymyšlení bubáci.

Teď si opět uvědom, co už víš: všechny tvé předsudky (zkreslené pohledy) v tobě vznikly starým vnímáním světa — vnímal jsi jej jako jednotlivé oddělené entity, nikoli jako souvislé pole energie, která se přelévá a mění pod vlivem tvých vlastních myšlenek, jimž se přizpůsobuje. Kdybys odjakživa svět takhle vnímal ty i tví rodiče, kamarádi..., žádné předsudky bys v sobě nevybudoval — neměly by z čeho vzniknout. Ale žes podlehl svým vlastním smyslovým zdáním i stejně vzniklým názorům tvého okolí, vyrostly ti v podvědomí bloky. Ber to jako fakt a hlavně — nijak se tím netrap. Je to jen aktuální stav, který jde libovolně změnit.

Skvělým krokem, který teď můžeš na své již započaté cestě za neomezeným podvědomím udělat, je opět si hluboce uvědomit, jak celý Vesmír funguje jen v závislosti na tom, co do něj posíláš. Uvědomíš si tím ještě jasněji než dosud, jak stěžejní roli ve svém životě hraješ. Jak mocným tvůrcem úplně všeho ty sám jsi.

Opakovaně si připomínej, vizualizuj, že celý Vesmír (a tedy vše, co vnímáš jako lidi, situace, peníze...) vždycky jen reaguje na tvé vlastní povely. Nic jiného nedělá. Je to v tomto ohledu pasivní systém, není na tebe naštvaný, zasednutý, nijak tě neomezuje. On tě jen POZORNĚ POSLOUCHÁ a na vše, co mu přikazuješ, poslušně reaguje.

Pokud něco není jak by sis přál, není to tím, že má Vesmír zacpané uši ani tím, že ty máš prostě v životě pech ani ničím jiným. Je to jen v tom, že si neuvědomuješ, co mu říkáš. Anebo — v lepším případě — už si to uvědomuješ, ale ještě to nedokážeš vždy ukočírovat. Dostáváš se do stavů/situací, kdy v tobě vyskočí nejistota a díky ní začneš (aspoň na chvíli) produkovat nesmysly — věci, které nechceš.

Vesmír za tebe nic nevyřeší. Ani nikdo jiný. Na to zapomeň, tím způsobem vůbec neuvažuj. Vesmír neřeší, co mu říkáš, on jen mechanicky plní. Což je užitečné vědět i pro případ, až už budeš schopen po něm chtít co doopravdy chceš — Vesmír nebude přemýšlet, co a jak velkého sis vymyslel ani kolik to stojí — je mu to šuma fuk, on prostě nic neřeší, jen plní, protože ho tvoření baví a umí to. Někdy jen nechápe, proč jsi nešťastný, když ti dodal cos přesně chtěl.

Kámošit s Vesmírem znamená mu rozumět. Čím víc ti to jde, tím větší úžasnosti spolu můžete vesele páchat. Jestli můžu doporučit, rozšiř své předchozí vizualizace o tu, jak ty sám aktivně do Vesmíru něco konkrétního vysíláš a on ti přesně to vrací zpět "hotové". Rovnou si můžeš vizualizovat nějaké své konkrétní přání.


Celý čtyřiadvacetidílný seriál Člověče, poznej se najdeš i ve formě online karet.

Tato karta je součástí online seriálu
Člověče, poznej se

Dnes to bude o významu opakovaného a tím pádem stále hlubšího uvědomování si, kdo skutečně jsi. Tím, že ses o sobě dozvěděl čím jsi a jak funguješ, jsi vykročil za hranici teritoria, ve kterém ses dosud pohyboval. Tím, že si své nové pohledy na sebe i svět pak opakovaně vizualizuješ a připomínáš, v sobě reálný pohled na sebe a své vlastnosti i schopnosti prohlubuješ (je to jako s autoškolou — okamžik, kdy uděláš řidičák, z tebe nedělá řidiče, dá ti jen možnost to zkoušet — musíš tím autem začít jezdit). Opakovanou vizualizací a připomínáním se tvé nové pohledy usazují hlouběji a pevněji v podvědomí. Jen díky tomu se pak z této nové perspektivy čím dál častěji a intenzivněji vnímáš i během každodenních situací, tvůj dřívější pohled na sebe a všechno kolem pomalu ustupuje na úkor toho nového.

Stejně, jako se čím dál jasněji díváš na sebe samého, vnímáš obdobným pohledem i vše a všechny okolo. Čím dál míň situací tě mate a provokuje. Když se tak stane, dokážeš si už minimálně říct — ale co blbnu, vždyť přece vím jak to je — a vrátíš se zpět do správných kolejí. A to je ono, tvá pravá síla. Přesně takhle to má být. Tohle je tvá pevná půda, kterou tím pokaždé ještě zpevníš. Brzy přijde okamžik, kdy už se nezachvěješ, to poznáš. Do té doby to dělej přesně takto — posiluj své sebevědomí a jistotu tím, že při každé pochybnosti, obavě, potřebě řešit, kombinovat, komentovat... se hned zase uklidníš a uvědomíš si, žes jen naletěl.

Najdi si v tom zábavu a motivuj se. Namísto aby sis říkal "já vůl zase naletěl, nejde mi to..." si říkej "to je super, že jsem si hned uvědomil svůj omyl, to jsem dřív vůbec neuměl". A dej si třeba bod. :) To, jak se sebou mluvíš je totiž také důležité. MOC důležité. Proč? Protože tvůj celý život není nic jiného než dialog tebe se sebou samým (schválně nepíšu "monolog", abych podtrhl, že k tobě mluví tvé vnitřní já, které máš občas tendenci nevnímat, brát jej jako něco, co není důležité). Jak tento dialog vedeš, tam směřuje, tím směrem se rozvíjí (protože každý vnitřní dialog má automaticky tendenci se rozvíjet). A přesně tím směrem se rozvíjí i tvůj život, tvé prožitky, pocity, možnosti, schopnosti... Uvědom si teď obrovskou sílu tvého vnitřního dialogu, chvilku tomu teď věnuj, je to pro tebe moc důležité.

Intermezzo: Vše je produktem tvého vnitřního dialogu. Deprese je vyústění vnitřního dialogu. Radost nebo nadšení také. Láska i nenávist, úspěch i pád na hubu, bohatství i chudoba, obezita i anorexie, zdraví i nemoc, splněný sen i jedno velké prdlajs — vše je výsledkem tvého vlastního vnitřního dialogu.

Pokud děláš to, co jsem popsal v předchozích odstavcích, cítíš den ode dne větší a větší jistotu. Tam, kde jsi věřil na náhody a vnější vlivy už nic takového nehledáš, čím dál víc si uvědomuješ, jak je to všechno jen tvoje vlastní práce. Tvé myšlenky. Reakce na ně. Jistota roste, s ní roste tvůj vnitřní klid. Nadhled. Pohoda. Blížíš se bodu, kdy se jistota rozvine naplno — stane se z ní absolutní jistota. Jako v malé násobilce. Tři krát tři bude už vždycky devět a ani tě nenapadne, že by to mohlo být osm nebo deset. Ani tě o tom nikdo nepřesvědčí, ani paní učitelka (kterou v tvém případě může představovat třeba televize, kniha, článek rozhovor apod.). Nic, co by tě mohlo vykolejit, nezabere.

Absolutní jistota jde ruku v ruce s důvěrou. Namísto dřívějších pochybností čím dál víc důvěřuješ. Sobě, Vesmíru a jeho zákonům. Vnímáš, jak skutečně fungují. Překračuješ své hranice s čím dál větší lehkostí, už to ani nevnímáš. Nakonec cítíš, že chvění, které jsi pociťoval, když jsi ještě nedávno přes svou hranici překračoval, se změnilo v úplně jiný pocit — v radost. Radost z budoucího výsledku. Z příležitosti se posunout, ukázat, že se nenecháš zblbnout. Objeví se testovací situace, a ty jen řekneš s úsměvem Vesmírovi — dobrej pokus, kamaráde, ale já už se nedám. Máš radost ze sebe samého a Vesmír má z tebe radost taky. A tato radost je produktem tvé jasné vize, absolutní jistoty a nezkalené důvěry.

Intermezzo 2: Počítej s tím, že když si vytyčíš jakýkoli cíl, jakékoli přání, přihlásíš se tím do výcvikového kurzu, jestli na to máš. Projdeš vším potřebným, všemi zkouškami, které musíš zvládnout, abys potvrdil, že si výsledek zasloužíš. Že na něj máš. Nestraším tě, naopak. Jen chci aby sis uvědomil všudypřítomné přirozené mechanismy. Věděl, co si na sebe přivoláváš. Měj ze sebe radost. Couvnout, vzdát se nebo se o nic ani nepokusit dokáže každý. Zbytek života stráví stěžováním si, handrkováním se, honěním se nebo sebeomezováním. Jenže ty, jelikož ses dostal až k devátému článku, máš v sobě dobrodružnost, díky níž se chceš životem bavit. Rozhodl ses pro to. Máš sám sebe rád a chceš proto to nej, protože chtít cokoli jiného je nesmysl. Chce snad někdo být nemocný? Nebo chudý? Nebo být na nervy? Fandíš si, jsi ten, kdo má plné ruce neviditelných trumfů a moc dobře o tom ví. A s vědomím plných rukou trumfů se neprohrává. To nejde.

Dřív, když sis představil něco opravdu velkého, naskočily ti do hlavy davy myšlenek. Mysl začala řádit — zvažovat, kombinovat, odmítat, podmiňovat, počítat, slevovat... A teď? Jóóóó, to je ono! Tohle chci a nic menšího, tohle mi udělá fakt radost! Přesně takhle uvažuje neomezené podvědomí. Jmenuje se tak jedině proto, že se nijak neomezuje. Že ví, že všechno vzniká úplně stejně. Ojeté auto a nové auto vytvoříš úplně stejným postupem. Rozdíl je vždy jen ve výsledku, jaký si ty sám vydefinuješ. Stejně tak vzniká deprese i radost, nadšení i strach, láska i závist. Jestli ti to teď není ještě jasně, necítíš to, vůbec to neva, to přijde. Ber to jako upozornění, do čeho se hrneš a čemu se nevyhneš, pokud to nevzdáš.

Absolutní jistota, pravé sebevědomí, staví na lásce. Není to žádná póza, chuť se předvádět a už vůbec ne potřeba z někoho něco dyndat. Přitahuješ naopak tím, že nedyndáš, nestěžuješ si, na nic si nehraješ, nic po nikom nechceš (ani tě nenapadá tyhle věci dělat), je ti fajn bez vnějšího důvodu, nikam nespěcháš, vše řešíš s přehledem a fandíš všem okolo. Nikam se neženeš. Jsi uctivý, dáváš lidem přednost na silnici, v sámošce a vůbec tě neotravují jejich chyby. Dokážeš otevřeně přiznávat svoje vlastní chyby. Máš lidi rád, protože máš rád sebe a navíc i víš, kdo jsi. TOHLE jsou skutečné známky neomezenosti. Pohody, nadhledu, vnitřní radosti, lehkosti. Jakmile to začneš v sobě pociťovat, vnímat to denně, uvědom si, že neomezené podvědomí je na dosah ruky.


Celý čtyřiadvacetidílný seriál Člověče, poznej se najdeš i ve formě online karet.

Tenhle text je o mně, co jsem dělal, co dělám, co dělat chci a co mě k tomu dovedlo. Plním tím slib, který jsem dal svým fanouškům na Facebooku, když se má tamní stránka dočkala jubilejního stého Tosemilíbiče. Vám, kdo mě znáte jen z "těch internetů" nebo jste narazili na mé produkty dřív než na mě samého odkryji, co jsem zhruba zač a kde se všechno, co chrlím, ve mně bere. Přestože úvodní video není přímo z mého života — je ze slavné dílny Svěrák-Smoljak-Cimrman — pojednává vlastně i o mně, o tom, co tu píšu, a v článku tak najdete společné paralely. Je tudíž nenásilným a příjemným úvodem k příběhu, který bude následovat. Určitě stojí za kliknutí.

O zmateném Martinovi

který tak hledal sebe sama, až pochopil Vesmír

Vesmír mě kdysi postavil na začátek dobrodružství, aniž by mi aspoň naznačil, co po mně chce a že to po mně vůbec chce. Na to jsem měl přijít sám, mnohem, mnohem později. Mělo to být součástí poznání, vyplynout až z řetězu neobyčejných událostí.

Sudičky mě na cestu nevybavily zbraněmi, zato obrovskou vůlí a odolností. Aby byla zápletka, zmátl mě život hned v začátcích podobně, jako je zmatený Tomáš v úvodní videoukázce. Vysadil mě v prostředí, kde věci navenek vypadaly úplně normálně, klidně, až idylicky. Až jsem si kolikrát říkal, jestli si tolik dobra vůbec zasloužím, když utíkám oknem z klavíru, kam mě bez mého vědomí zapsali, otravuji pořád s fotbalem a tenisem, kam mě zapsat odmítali, biologie mi nejde tak jako Dušánkovi odnaproti (kterého nikdy neviděli dělat kotrmelec a neslyšeli číst), odmítám recitovat i jakkoli jinak se na povel předvádět před návštěvami, netoužím být lékařem jako spolužák Jirka (ale stejně jím prý jednou budu), nechci každý večer vyprávět, co jsem celý den dělal ani chodit v osm večer spát a vzdoruji i ve spoustě dalších záležitostí.

Ty věci klamaly, byly uměle nastavené i udržované, nepřirozené, kostlivec sem, kostlivec tam. Mile se tvářily, o to víc a nenápadněji mátly, manipulovaly. Pořád se po mně něco chtělo, a já pak měl většinou chuť dělat cokoli, jen ne zrovna to. Připadal jsem si často doma jako občan jiné planety, a nedokázal jsem si srovnat proč. Začínal jsem tedy jako zmatený Martin ve Zmateném království, a tam jsem i vyrostl. Zdravý, ale vnitřně neukotvený. Vůbec jsem netušil, co chci, necítil náznak, kam se vydat. Takové bezstarostné žití bez konkrétního cíle, žádná výrazná dlouhodobá touha, životní vize, směr. Bavil jsem se, bavilo mě tisíc věcí, ale zábavu jsem hledal hlavně venku, mimo sebe a o ničem z toho, co jsem dělal, jsem nedokázal říct, že mě to táhne dál než na úroveň kratochvíle - ani jsem o tom jinak nepřemýšlel. Byl pro mě problém být jen tak sám, nedělalo mi to dobře, byl jsem z toho neklidný, pociťoval jsem, že mému životu o samotě něco chybí. Potřeboval jsem buď činnost, nebo lidi, ideálně obojí. Nečinnost a samota bylo špatně. A taky jsem potřeboval svobodu. Být svým pánem, cokoli mě jen trochu chtělo omezovat, vnímal jsem to a zdrhal jsem.

Coural jsem takhle svou cestou necestou, sem tam se bavil a sem tam narazil. Jednou mírně, jindy pořádně. Většinou jsem důvody svých nárazů vůbec nechápal. Au! Co to sakra je? Au! Co má tohle znamenat? Au! Tohleto přece nechci, proč? A další náraz. Tohle mě nebaví. Jau!

Jednou jsem si řekl, že těchto nárazopřekvápek mám už dost. Co za tím sakra vězí? Proč? Hází mi snad někdo klacky pod nohy či co? A o čem ten život vlastně je? Co vlastně chci? Proč jsem chvíli nahoře, chvíli dole? Proč sotva když se někde usadím a začne to fungovat, zvednu se a zmizím? Začal jsem cítit, jak se ve mně konečně rodí jakás-takás touha. Touha přijít těmhle věcem na kloub. Podívat se do očí všem kazičům, nejasňákům, omezovačům, blbonálaďákům, splíňákům, fackovačům, zmatkovačům... Ale i těm druhým, těm láskařům, veseličům, radostňákům, povzbuzovačům, fandičům.

Aniž bych to tušil, život mě na tu cestu vypravil. Šel na to ale od lesa. Nejdřív mě zavál do prostředí, kde se řeší tělo a zdraví úplně jinak než "obvykle". Otevřel se mi svět na hony vzdálený tomu, jaký jsem doposud znal. Ale zároveň jsem hned i cítil, jak je mi blízký, bohatý, jak je pro mě zajímavý a inspirativní. Byl to svět energetických drah a bodů, na které se všelijak působilo a ono to cosi dělalo. Nic nebylo vidět, přesto to fungovalo. Paráda! Mostem mezi mým původním světem a tímhle novým bylo setkání s člověkem, který za dvacet minut vyléčil má šest let chronicky bolavá kolena tím, že mi jezdil rukama po zádech. K němu jsem se dobelhal a od něj skákal jak smyslů zbavený. Následné dny i noci jsem prožil jako v transu, neschopen myslet na nic jiného. Zážitek ve mně svou silou probudil obrovskou touhu jej pochopit a to, co umí ten chlapík, jednou třeba i dokázat. Ponořil jsem se na pár let do knih a kurzů, hltal i prakticky zkoušel vše, co mi přišlo zajímavé a užitečné. Dozvěděl jsem se, pochopil a naučil se spoustu věcí. Neviditelných věcí. Bavilo mě to, hnalo mě to dál, rozuměl jsem tomu, přesto jsem ale ono vnitřní naplnění pořád tak úplně necítil. Něco mi pořád chybělo, něco důležitého do sebe ještě nezapadlo, ale co by tím něčím mělo být jsem vůbec netušil.

Tou dobou se už ale schylovalo k dalšímu překvápku a pozdějšímu pochopení, že doteď to všechno byla teprve přípravka, rozehřívačka. Jednou se zase začaly dít nepochopitelné věci, tentokrát ale ne s mým tělem, nýbrž na dálku. Byl jsem z toho totálně zmatený, hlavou mi nekontrolovatelně létaly myšlenky a o kus dál se odehrávaly. Právě tak daleko, abych každou chvíli narážel na důkazy, že co se děje v mé hlavě se tam někde skutečně odehrává. Koukal jsem jako Caesar na Asterixe. To byla ta zdaleka nejsilnější káva, jakou jsem kdy pil. Co je zase tohleto? To jsem jako s někým zvláštně propojený? Takový nesmysl! Nebo jsem se prostě zbláznil? Vysvětlí mi to někdo? Pomoc!

Nikdo mi ale poradit nepřišel, žádného kouzelníka jsem si nepřivolal, jen sem tam nějaké náznaky, často protichůdné. Hlava ale třeštila, touha to pochopit mi nedávala spát, a tak jsem musel chtě nechtě začít sám pronikat do světa neviditelných vazeb. Existuje osud? Neexistuje? Tady píšou, že ano, jinde zas že ne, to se neumějí dohodnout? A co ty moje podivné, přímo telepatické zážitky? Nechápal jsem, hledal, dumal, hlava se přehřívala, rval jsem se s tím, objevoval a pomalu po kouscích skládal neviditelné puzzle dohromady. Sem tam se stalo, že do sebe něco zapadlo, až jsem zařval: Aha! Nebo: No tohle! A nebo taky: No to snad ne!, Ty bláho!, To není možné!, Neuvěřitelné!, Geniální!, To mi nikdo neuvěří!, Dopr... a podobně.

Načasované bylo vše vždycky tak, aby mě to potrápilo, ale nakonec nakoplo a posunulo o krok dál. Jako když vás něco drží pod vodou a když už to vypadá, že dech dojde, vás nechá na moment nadechnout. Když to hodně zrychlím, řeknu, že jsem postupně pochopil, co se děje, jak a kde i proč to vzniká, a nakonec i co s tím. Prokousával jsem se od složitého ke stále jednoduššímu a jednoduššímu, nořil se hlouběji a hlouběji. Nezastavil jsem, dokud jsem nedorazil na úroveň, kde je vše úplně jednoduché, úplně jasné a dá se tím cokoli vyjádřit, vysvětlit i uskutečnit. Všechno do sebe dokonale zapadalo. Rozpitval jsem postupně Vesmír na molekuly, atomy a i to bylo málo, šel jsem ještě dál. A pak jej zase poskládal zpět a ono to šlo. Vše fungovalo směrem tam i zpět. Úžasnost! A v tom okamžiku jsem si uvědomil, že jsem došel přesně tam, kam jsem se už dávno toužil dostat. Že jsem se našel. Až tady jsem začal cítit, že mě to konečně uspokojuje, že jsem se ocitl tam, kde se cítím dobře, jako ryba ve vodě. Že už nejsem ten zmatený Martin. Že vím jak být svobodný, neomezený a jak toho dosáhnout.

A dál?

Od té doby v sobě své poznatky rozvíjím. Pracuji s nimi, bavím se tím, učím se je prakticky využívat. Vidím v nich obrovský potenciál i úžasnou životní náplň. A cítím taky chuť to předávat, bavit se o tom, dělit se s těmi, koho to táhne za podobným cílem — kdo se nebojí překročit své hranice i hranice zaběhlého, dokážou si připustit, že můžou být věci i jinak a že tím sami sebe obohatí. Prakticky obohatí — udělají obrovský posun v kvalitě svého života a budou se tím bavit. To jsou lidé do mého nezmateného království, moje rodina, moje komunita. Radost, láska a dobrodružnost. Krom jiného.

Pro takové lidi mě baví psát, vymýšlet, vyvíjet a nabízet všechno potřebné. Co nejjednodušší, nejstručnější, nejpochopitelnější a nejúčinnější metody a prostředky. Aby to mě i ty lidi bavilo. Musí to jednoduše vypadat i fungovat. Musí se to dobře číst i používat. Musí to s tím jít každému hned. Vnímám jednoduchost jako obrovskou sílu. Skrytou sílu i pointu. Čím hlouběji jsem k podstatě Vesmíru pronikal, tím jednodušší pravidla, vztahy a metody jsem tam vždycky našel. Nakonec se ukázalo, že všechno je úplně jednoduché a dokonce úplně stejné. Čím jednodušší, tím úžasnější, mocnější, univerzálnější, neomezenější, praktičtější. Tak proč se tím neinspirovat a dělat to jinak.

Seskládat všechno dohromady byla nepředstavitelná fuška. Dobrodružství plné nečekaných zvratů a překvapení, na kterém jsem mockrát dostal pěknou nakládačku a vstal jen proto, abych za rohem dostal další a ještě větší. Ale já to tak asi musel chtít, nedokázal jsem se nikdy zastavit, dokud na to všechno nepřijdu. Když se dnes za svou poutí ohlédnu, mohl bych podlehnout dojmu, jak zbytečně komplikovaně jsem ke všemu pronikal. Jenže to bych sám sebe mátl a lhal si — objevit jednoduchost a pravdu byl s tím, co jsem znal, kumšt a výzva. To nicméně neznamená, že z toho mám dělat fušku i ostatním. Vy žijete zase své příběhy, svá životní dobrodružství, máte své touhy. A já vám jen můžu ukázat, jak si je co nejjednodušeji plnit. Naučit vás na to jít úplně jednoduše, bezúsilně, dokázat si život užívat a taky a přestat se omezovat. Nikoli však na úkor vašeho života, ale jako jeho rozšíření, obohacení i zjednodušení.

Pokračování svého dobrodružství spojuji i s rozvojem schopností své vědomosti úplně jednoduše předávat — nedělat z ničeho vědu. Dělat to jinak, byl bych nemehlem ve svých vlastních očích, protože jsem přesvědčený, že když někdo něco vykládá složitě nebo z něčeho vědu dělá, sám to ještě nepochopil. Vlivem svých zážitků jsem získal i umění lidem porozumět. Oni něco řeší a já do nich vidím. Chápu je a tak dokážu správně poradit. Nechat si své poznatky jen pro sebe by bylo zpronevěřením, znevážením nalezených hodnot a nepochopením.

Když vám věci, které dělám, říkám nebo píšu přijdou jednoduché (ideálně až podezřele jednoduché), buďte v klidu, je to správně. Kdykoli ale něčemu nerozumíte nebo se vám to zdá komplikované, řekněte mi hned a na rovinu — děláš to blbě. To mi pomůže. Díky.

Tato karta je součástí online seriálu
Člověče, poznej se

Už znáš Vesmír, znáš i sám sebe. Dokážeš se na obojí správně dívat — máš to natrénováno. Jinak řečeno — víš už v čem žiješ a co v jednom kuse děláš. A právě teď začínáš uskutečňovat další krok — uvědomuješ si, proč tu jsi. Ptáš se sám sebe — k čemu tu jsem? Pochopil jsem, že asi skutečně dokážu úplně cokoli. A nejspíš se u toho nenadřu, protože tu všechno důležité funguje úplně samo. Bez mého přičinění. Naopak, jakmile se začnu "snažit pomáhat", všechno tím akorát zkomplikuji. Co si teď ale s touhle svou neomezeností počnu? Chce se snad po mně něco?

Ano, chce. Chce se toho po tobě dokonce spousta. Například nic nemuset. Dělat jen to, co doopravdy dělat chceš. Bavit se — vším, co děláš, se bavit. A to by přece nešlo, kdybys dělal věci, ke kterým nemáš vztah, které tě nebaví.

Chce se toho po tobě ale ještě víc, mnohem víc. Abys žil jak chceš. Určitě máš nějaké sny, touhy. No tak si je přece plň! Jak? Úplně jednoduše řekni Vesmíru co chceš a tím máš vystaráno. Zaděláš si tím na těšení a to je celé. Vždyť to už víš.

Ale to pořád není všechno. Máš být šťastný. Jasně, teoreticky můžeš chtít být i nešťastný, ale to už ti teď nepůjde. To ti šlo dřív, ale teď už ne. Nedokážeš to. Teď už dokážeš být jenom šťastný. Jak to? Protože víš, kdo jsi. Jak by mohl být generátor svých snů nešťastný, když ví, že je generátor svých snů? Nešťastný může být jen ten, kdo neví kdo je. Kdo si o sobě myslí nesmysly. Kdo si myslí nesmysly o Vesmíru. Kdo sobě ani Vesmíru nerozumí. Netuší, jak to tu funguje. Vidí tu bubáky, kteří ale nikde nejsou, neexistují. Jenže — smůla. Tohleto TY nedokážeš. Takže zas až tak neomezený vlastně nejsi. Být nešťastný je jedna z mála věcí, které se po tobě nechtějí, proto ji nedokážeš.

Vzpomeň si teď na svá cvičení z předchozích dvou článků. Natrénoval sis vnitřní pohled na Vesmír, a pak i na sebe. Trénoval jsi tím tvoření jako takové. Přesně takhle odteď budeš všechno tvořit. Všechno, protože všechno se tvoří úplně stejně. Nejspíš jsi to trénoval vsedě nebo vleže. Vsedě nebo vleže budeš pracovat i nadále. Už ale nebudeš jen trénovat, už budeš doopravdy tvořit. Vymýšlet si, co zrovna vytvořit chceš a zabývat se tím. Užívat si své myšlenky na to, co chceš. A až to vytvoříš, budeš chtít něco dalšího. Takže zase práce — ležet, představovat si, snít, těšit se, bavit se — až se ti budou dělat mozoly a mozoly na těch mozolech.

Za chvíli toho budeš mít vytvořeného tolik, že nebudeš vědět, co s tím. Nadbytek sem, hojnost tam. Ale i pak budeš pořád něco chtít. Tvé sny, představy a touhy se budou měnit. Zdraví, peníze, auto, dům, skvělý partner, malí člověci, cestování, poznávání, ochutnávání... A samozřejmě i činnost, která tě baví, kde cítíš naplnění. Naplnění z toho, že máš co dávat. Ze sebe, z toho, co v sobě přirozeně od narození máš, co ti jde a co tě baví. Své bohatství, které v sobě pořád nosíš. Každý totiž v sobě něco přirozeně máme, něco, k čemu nás to táhne, a co dokonce umíme nejlíp na světě. Máme k tomu vrozené předpoklady. Stačí to v sobě najít a najít odvahu za tím jít a věnovat se tomu. I to se po tobě chce. Najdi, co tě nejvíc baví a to dělej. Zpívej. Hraj třeba na heligon. Skákej do dálky. Prodávej květiny. Chovej kočky. Peč štrůdly. Pilotuj vrtulníky. Hraj divadlo. Mluv spoustou jazyků. Trhej lidem zuby. Zametej ulice. Bouchej razítkem. Stavěj domy. Programuj...

Dělej prostě co chceš a užívej si, co tím dokážeš přinést ostatním. Protože největší radost je někomu ze sebe něco dát. Z toho, co je tvojí součástí. Někoho odměnit. Někomu pomoct, někomu udělat radost. A k tomu je potřeba jediné — vědět, co tě baví, co ti jde, kam tě to táhne a tam jít. Jen pak tě baví to dávat. Když budeš dělat cokoli jiného, budeš to dělat jen kvůli obživě, s vidinou peněz, abys měl na živobytí a další věci. A to je o ničem. To pak pořád spekuluješ, počítáš, kombinuješ, plánuješ, honíš se, jsi otrávený, upachtěný, dřeš se, nervuješ sebe, nervuješ druhé, pořád se za něčím ženeš a ono ti to uniká. Nic nikdy pořádně nefunguje.

Dáváním své bohatství rozšiřuješ. Mocně rozšiřuješ. Vytváříš ve Vesmíru jakési energetické vakuum, podtlak. Vesmír říká - ty kráso! A šup ti mnohem víc než jsi dal. A ty na to — šup někomu ještě víc a tím pádem ještě radostněji. A Vesmír šup tobě ještě víc! Tohle by se dalo hrát roky. Celý život by se tahle hra s Vesmírem dala hrát a nikdy neomrzí. A tohle je taky to jediné, co po tobě Vesmír chce. Hrát si. Vesmír je dítě. Veselé, neomezené. Hravé. Všemu se směje, všechno ho baví, neřeší nesmysly, je mu fajn. Jeho bohatství, které chce všem dávat, je schopnost každému splnit vše, co bude chtít. To ho baví nejvíc. Má rád všechny, ale ty, kdo po něm furt něco chtějí má nejradši. Těm rozumí a ti rozumí jemu. Stáváš se jedním z nejlepších kámošů Vesmíru, to si uvědom. Nejenom teď, to si uvědomuj a říkej pořád, a aspoň nějaký čas to dělej celkem často. Však víš — aby se to usadilo.


Celý čtyřiadvacetidílný seriál Člověče, poznej se najdeš i ve formě online karet.

Proč tahák?

Tarotový tahák je výcuc všeho podstatného pro život, co má cenu o Tarotu vědět. Na vysoké škole jsem toto umění cizeloval, psal jsem si taháky před každou zkouškou — učil jsem se tím. Pak jsem je u zkoušky využil jen výjimečně, tím, jak jsem si je zpracoval jsem se všechno i naučil a udělal si v tom pořádek. Můj cíl tenkrát byl: jakákoli skripta smrsknu na oboustranně popsaný papírek výšky A4ky a široký pět centimetrů, při nejhorším šest. A bude na něm všechno, nic neošidím. Ukázalo se, že to jde i že to parádně funguje. Tahák jsem dopsal, druhý den přečetl, a šlo se na věc. Dnes jsem se rozhodl stejným způsobem udělat tahák pro vás. Jasně a stručně předložit vše skutečně podstatné, užitečné, abyste nejen zkoušku z Tarotu zvládli na jedničku, ale abyste se stali tarotovými gurui. A ještě jsem si dovolil malý bonus a přidal pár "historek z natáčení", i ty se nakonec na tahák vešly. Jdeme na to.

Co je Tarot?

Tarot jsi ty. Tarot je Anička, Tarot je Pavel, Tarot je každý z nás. Každý z nás máme svoji osobnost, a ta má 78 tváří. Každá osobnost má přesně těchto 78 tváří. Každá ze 78 karet Tarotu představuje jednu z nich.

Tvých 78 tváří tvoří celou tvoji osobnost, tebe i tvůj život. Celek. Proto i Tarot je ucelený systém. Nic mu nechybí ani nepřebývá. Je kompletní. Je univerzální — funguje všem a na všechno. Dokáže kdykoli, okamžitě a přesně popsat kohokoli ve vztahu k čemukoli. To je jedna z jeho úžasností. K čemu je to dobré?

K čemu Tarot je?

Každá z tvých 78 tváří ti může sloužit, nebo tě brzdit/omezovat/ubližovat. Když to nevíš, těžko s tím něco kloudného naděláš. Takže teď to už víš. Každá tvoje tvář je proměnlivá — má nekonečno podob, ale jen jedna je správná, prospěšná. Pokud víš, která to je a jak na to, můžeš ji cíleně změnit — z omezujícího stavu ji nastavit do jejího stavu přirozeného — prospěšného. Prakticky prospěšného, protože tvé tváře generují tvůj život, tvůj stav, tvé bohatství ve všech oblastech života.

Člověče, neboj se

Tarot Člověče, neboj se vznikl právě z tohoto důvodu, aby tuhle roli plnil. A aby ji plnil maximálně efektivně, jednoduše, jasně, mohl být pořád po ruce, byl srozumitelný — to vše proto, aby tě to s ním bavilo. Jen pak dosáhneš výsledků, o kterých se ti doteď ani nezdálo. Musí tě to bavit, jinak je všechno špatně. Musíš se na něj těšit, kámošit s ním. Člověče, neboj se je zpracované tak, abys s ním hned mohl začít pracovat, nepotřebuješ nic jiného než ty karty a chuť.

Každá karta Člověče, neboj se má vše potřebné přímo na sobě. Tvář, kterou reprezentuje, ti ukáže, popíše, vysvětlí a — což je často nejdůležitější — ukáže ti i správné řešení. Správný postoj, kterým v případě, že máš tvář nastavenou špatně, vykouzlíš trvalý úsměv. Nebo aspoň okamžitou úlevu. Pochopení a vyjasnění situace. Správné řešení. Jinak řečeno, je-li v tobě skrytý nebo právě řešíš jakýkoli problém, Člověče, neboj se jej najde, vysvětlí, ukáže správné řešení a jako bonus tě příjemně nakopne do zadku závěrečnou afirmací, která tě bude dlouho hladit.

Jak Tarot funguje?

Jako Vesmír — úplně jednoduše. Proto o něm koluje tolik pověr a předsudků. Lidi se mu vyhýbají nebo se mu smějí, protože ho neznají a tudíž nechápou. Hledají v něm co v něm není — vědu, bubáky nebo něco podivného, nepřirozeného. Lidi to tak dělají se vším, co neznají a nechápou, Tarot není žádná výjimka. Lidé se bojí  neznámého. Proto "Člověče, neboj se", protože když překonáš ostych, vstoupíš do světa nových úžasností, úplně stejně, jako když se rozhodneš naučit/poznat/pochopit/udělat cokoli jiného. 

Ve skutečnosti bys těžko hledal něco přirozenějšího než Tarot. Protože Tarot je přirozenost sama. Jsi to ty, jsem to já, je to každý člověk, je to celý život, od A do Z. Ve všech ohledech, hmotných i nehmotných. Řešíš zdraví? Použij Tarot. Řešíš peníze? Použij Tarot. Řešíš vztahy? Použij Tarot. Řešíš cokoli? Už chápeš? Chápeš tu úžasnost, kterou můžeš nosit i v kapse? Nepřijde ti teď to, co ti ještě před chvílí přišlo tak neznámé a neuchopitelné podezřele jednoduché a super? Pokud ano, pochopil jsi. Protože úplně vše je až podezřele jednoduché a až podezřele jednoduše to funguje. Ale — podobně jako o Tarotu — si o tom můžeš myslet nesmysly a jen proto ti to složité nebo divné přijde. 

Jak přimět Tarot mi dávat správné odpovědi?

K tomu potřebuješ superschopnost. Superschopnost, kterou ale máš. Každý ji máme, akorát o ní mnozí nevíme nebo si neuvědomujeme, k čemu je a co všechno dokáže. Touto superschopností, která z tebe dělá tarotového gurua, je intuice. Nemůžeš je jí ani zbavit, ani ji nemusíš pro naše potřeby nijak rozvíjet. Ty ji máš a ona funguje, ať o tom víš nebo ne. A generuje to, čemu ti, kdo o ní nevědí, říkají kouzlo. Nebo nesmysl, ale ti se mýlí ještě víc než ti první. 

Tvá superschopnost, intuice, šestý smysl, propojuje celý Vesmír skrznaskr navzájem. Je to informační síť táhmoucí se celým Vesmírem, díky níž dokážeš o čemkoli a o komkoli šmahem zjistit cokoli potřebuješ. I ty to dokážeš, každý to dokážeme. A nemusíš si kvůli tomu černit tváře, oblékat speciální oděv, čekat na úplněk, chodit po kolenou, nosit turban ani nic podobného. Můžeš, když ti to udělá dobře, ale nemusíš — Tarot ti bude fungovat tak jako tak. 

Pojďme si říct, co naopak potřeba je, na čem skutečně při komunikaci s Tarotem záleží. Musíš ho mít v prvé řadě rád. Proto ti veselí panáčci, vždyť jsi to koneckonců všechno ty, tak proč se nemít rád. Tohle tedy zvládneš. O zbytek se postará tvá superschopnost, která funguje úplně jednoduše a hlavně — automaticky. V duchu se na cokoli, co tě zajímá, zeptej. Mysli v klidu na svou otázku a v duchu ji polož. Třeba typická otázka, když v tobě něco vře, je ti z něčeho smutno, nedaří se, prostě se necítíš ve své kůži může být: "Co se ve mně teď děje?". Mysli na tuhle otázku, v duchu ji vyslov a vytáhni si kartu. Můžeš předtím karty zamíchat, udělej to jak chceš, jak se ti líbí. Vytáhni si jednu kartu a čti. To je celé.

Teď tě zajímá, jak to, že sis vytáhl tu správnou kartu. To přece nejde jen tak sáhnout a vytáhnout si ze 78 karet zrovna tu správnou, to je přece nesmysl. Není a nehledej v tom vědu. Zajišťuje to tvá intuice, která se přesně o tohle stará, nic víc za tím nehledej, ani to neznevažuj. To by bylo, jako bys nevěřil, že oko může vidět. Tvoje intuice se stará stejným způsobem o spoustu dalších věcí v tvém životě, o nichž nejspíš nevíš. I to jsou ale všechno úplně jednoduché věci. Mimochodem — odpověď najdeš i v Tarotu, je tam, a když s ním budeš pracovat, začneš ji víc a víc chápat. Případně si tu přečti seriál Člověče, poznej se, z něj to pochopíš mnohem rychleji.

Chápu, že jsem tě zatím možná nepřesvědčil. Je to jako s tím okem — slyšet o něm, jak parádně funguje je jedna věc, ale přesvědčí tě, až když se jím sám rozhlídneš. Až ho zkusíš použít a ono to zafunguje. Neženu tě do obchodu pro karty. Naopak, seď a nikam neleť, nejsem prodavač zajíců v pytli. Přemýšlím jinak — zkus si to. V klidu, zadarmo, neomezeně. Proto jsem nedávno udělal tenhle kouzelnický web. Tam si třeba doaleluja zkoušej a hrej jak chceš a pro karty utíkej, jen když budeš cítit, jakou parádu v nich najdeš a kolik nejen pomoci, ale i zábavy si za pár stovek kupuješ. Že je musíš mít.

Příhody z natáčení

S Člověče, neboj se jde dělat kupa úžasností. Že ti dokáže ohromně pomáhat je jen jedna z nich. Užít si jej dokážeš nejen sám pro sebe, pro někoho druhého, ale i společně s druhými. S kamarády se dokonce radost mnohonásobí, ale to dobře víš. Doneslo se mi od vás několik zajímavých příběhů, tak se aspoň o dva v kostce podělím — v jednom z prvních, v době, kdy ještě Člověče, neboj se existovalo jen jako pár ručně vyrobených prototypů, se jedna paní začala s manželem o karty doma tahat, kradli si je navzájem, zavírali se s nimi před sebou navzájem na záchodě, aby měli klid a karty jen pro sebe. Což je celkem přirozené, tak to nejspíš dopadne i u vás. :) Pointa tohoto příběhu je tedy jinde — v tom, že ten manžel v den, kdy si paní karty přinesla domů se s ní chtěl díky tomu zcela vážně rozvádět. Domácí dusno dusnoucí až než jednou karty našel na stole a před radostným vyhozením ho napadlo do nich kouknout. 

Druhý příběh je z openspace kanceláře, kde paní karty používala, ale měla obavy, aby ji někdo nenačapal a neroznesl o ní, že je pako. Jednou ji skutečně jeden kolega přistihl, ona v tom okamžiku málem omdlela, ale než stačila začít něco koktat, vysypal na ni onen pán, jestli by mu nepomohla, že řeší tohle a tohle a neví si rady. Dnes je ta paní uznávanou firemní vykladačkou.

A — proč to vlastně neříct — já sám jsem měl stejnou zkušenost. Karty jsem si kdysi vyrobil pro sebe, proto původně vznikly. Cítil jsem, že potřebuju poradit, znal jsem paní, která to s pomocí karet dokázala, ale tehdy jsem toho měl v hlavě tolik nezodpovězeného, že bych za ní musel v jednom kuse chodit a to nešlo. A tak mě to nakonec dovedlo k myšlence si pomoct sám. Začal jsem sbírat myšlenky, studovat významy karet a chápat jejich pointy, psát si je na kartičky a když bylo ouvej, tahal jsem. A viděl, že to fantasticky funguje. Karty jsem u sebe všude nosil, ale nikde se s nimi nechlubil. Až je u mě jednou našla kamarádka. Než jsem stačil vymyslet, jak jí to rozumně vysvětlit, vysypala ze sebe o sobě věci, které bych do ní nikdy neřekl a pak jsme si půl odpoledne "věštili", radili a zírali... A moje karty putovaly do její kabelky a já si večer vyráběl nové. 

Tohle se mi pak přihodilo ještě mockrát. Začalo se šířit mezi známými a pak i mezi známými známých o mně a mých kartách a já vyráběl, rozdával, radil, věštil, odhaloval, a taky poslouchal příběhy i zkušenosti těch lidí. Čuměl jsem a bylo mi fajn. Přineslo mi to i řadu zajímavých zážitků — kartařil jsem po ICQ, přes Skype, telefonem, na Vysočinu i do Ameriky, a jen díky tomu jsem si zkusil, že i takhle na dálku to jde a že to je super. Až moc super, pravidelně tyhlety "vytáhni mi jen jednu kartičku" trvaly hodiny a končívaly nad ránem nebo tím, že jsem vyrobil další karty a poslal je dotyčnému. A tohle všechno vedlo nakonec i k tomu, že jsem karty vydal pro veřejnost. Lidem se líbily, fungovaly, a měli z nich radost i užitek.

Mimochodem — článek o vhodnosti přinést Tarot do restaurace jsi četl? Pokud si karty koupíš, tak to nezapomeň zkusit, protože dokud to neuděláš, nepochopíš. Bývaly doby, kdy lidi Tarot skrývali, zavírali obezřetně do šuplíku a ještě jej zaskládali. Styděli se za něj, s nikým o něm nemluvili, měli strach, že je budou mít druzí za blázny. Rozumím tomu, a chci s tím zkusit něco udělat. 

Začal jsem tím, že jsem karty pokreslil panáčky, na hony vzdálenými všemu esoterickému. Ne, že bych měl něco proti esoterice, ale aby si našli cestu k lidem, těm, pro které jsou mnohé světy ještě neprobádané. Na krabici jsem nakreslil sám sebe a kamarádku, jednak aby působily osobně i proto, že jsem chtěl, aby můj produkt měl svoji playmate. Je to moderní, má to Playboy, tak proč ne Tarot, který je ještě mnohem modernější? Chci lidem říkat — Tarot je sexy! A já i každý s ním jsme taky sexy! (A nejradši bych s chutí dodal i "Heč!" :) 

Ve Vesmíru musí být veselo. On to tak chce, já mu rozumím, a ty mu teď už taky rozumíš. Třeba dokonce dostaneš nápad a chuť mi pomoct to změnit. Chuť začít Člověče, neboj se brát i mezi lidi, ukazovat se s ním stejně samozřejmě, jako před nimi vytahuješ třeba mobil. 

Já mohu na podporu této úplně nenásilné a dobrovolné kampaně slíbit, že koho načapám v restauraci nebo i kdekoli jinde s Člověče, neboj se, koupím mu pivo/kofolu/cozrovnapije. Jinak bych byl divnej, kdybych něco navrhoval a pak když to udělají je za to nepochválil. Pochválím tě i za to, jestliže tenhle článek nasdílíš, pokud jsi jej pochopil, rozumíš mu. Třeba do něj koukne někdo, kdo to nakonec ocení.