Tato karta je součástí online seriálu
Člověče, poznej se

Dnešní stručná lekce prozradí něco o tobě samotném. Uvědomíš si, co jsi zač z toho nejdůležitějšího úhlu pohledu — z hlediska permanentního tvoření své reality, svého života. Tohle pochopení rozšíří tvůj pohled na jednoduchost podstaty Vesmíru, který jsi trénoval v minulém článku. Věřím, že tě to bavilo, proto je tu dnes trénink další. Podobně jako minule dostaneš možnost si vyzkoušet vnitřní pohled na sebe samého a trénovat jej, aby se v tobě usadil a naučil ses takto co nejdřív na sebe podvědomě (čili automaticky) dívat.

Když sám o sobě přemýšlíš, nejčastěji tě napadají myšlenky o tvých vlastnostech. Odpovídají tomu, jak sám sebe vnímáš, jaký na sebe děláš dojem — jsou to tvé vlastní závěry. Pokud o sobě s někým mluvíš, většinou zas uvádíš hlavně charakteristiky jako jméno, věk, pohlaví, národnost, vzdělání, zaměstnání, zájmy... Ani jedno z toho ale s tvou skutečnou podstatou — tím, čím jsi — nemá nic společného.

Výše uvedeným totiž popisuješ výsledný produkt, jeho vlastnosti. Nikoli podstatu, tedy to, co tento produkt vytvořilo a nadále jej neustále tvoří. Tvá pravá podstata je vědomí, schopné produkovat vlastní myšlenky.

Vědomí si klidně můžeš představit jako "nic", nepatrný bod v nekonečném poli Vesmíru, ze kterého tryskají myšlenky — informace, povely, instrukce..., říkej tomu jak chceš. Ve skutečnosti bys tedy na otázku "Kdo jsi?" měl automaticky odpovědět: "Jsem neomezené a svobodné vědomí, schopné cokoli vytvořit vysíláním příslušných myšlenek." Mno, zkus to ale někde nahlas říct. :)

V předchozím článku sis vizualizoval Vesmír jako nekonečný klidný materiál — souvislý sulc/oceán/mlhovinu nebo něco podobného podle tvého gusta. Teď do tohoto neměnného prostředí zasadíš člověka. Bude jej představovat malý, neviditelný bod, a jelikož je Vesmír nekonečný, je úplně jedno, kam jej umístíš. Bod představující člověka je místo, odkud Vesmír pozoruješ — koukáš do něj, rozhlížíš se, a všude kolem, všemi směry, vidíš jen nekonečný sulc/oceán/mlhovinu. Zatím tedy oproti minule žádná změna.

Ta přichází až teď — začneš přemýšlet. To se v tvé vizi projeví "vnitřním děním". Každá tvá myšlenka způsobí záchvěv. Nekonečná masa "materiálu" ožije, začne se pod vlivem myšlenek mírně vlnit, proudit, pulsovat. Uvědom si teď, že toto vnitřní dění (jemné vlnění, proudění, pulsování...) vnímáš svým vnitřním pohledem. Otevřeš-li oči (přepneš se na pohled smyslový), neděje se vůbec nic. Zavřeš oči — zase vidíš to neustálé vnitřní dění. Otevřeš oči — klid. Zavřeš oči — dění.

Pochop ten klam, iluzi, ve které jsi doteď možná žil. Vnější klid je jen zdání, ve skutečnosti pořád něco tvoříš, co ale okem nevidíš. Tuhle vizi si teď vyzkoušej, a až ti naskočí, chvíli v ní vydrž, minimálně tak dlouho, až ti bude vše jasné, budeš se v ní cítit jako doma a příjemně.

Možná tě napadlo, k čemu teda takové "vnitřní dění" je, když se navenek neprojeví. Dobrá otázka. Ono se navenek projeví, ale až jako reakce. Nikoli hned, nýbrž se zpožděním. V tom je onen skrytý vtip. Od okamžiku, kdy do Vesmíru informaci vypustíš, musíš počkat na reakci. Vesmír ti výsledek vrátí až o něco později. Někdy skoro hned, jindy to trvá déle (proč to tak je teď není důležité řešit). A právě tohle skryté zpoždění člověka neznalého vnitřních mechanismů tvoření mate.

Stejně jako tomu bylo v minulém článku ti i teď doporučím — trénuj tuhle vizi. Vytvoř si ji takovou, jak ti vyhovuje a pak se k ní vracej, denně, kdykoli dostaneš chuť, naskytne se vhodná příležitost. Na vizích je úžasné, že se jim dá věnovat kdekoli, vůbec nic k tomu nepotřebuješ a mají obrovskou sílu. Praktickou sílu, kterou ještě poznáš.

K Vesmírnému tvoření dodám ještě tohle: tvého života se týká jen to, co vysíláš ty sám — Vesmír ti to vrací, ví, odkud to přišlo a kam tedy poslat výsledek. Umístíš-li do své vize dalšího člověka — čili další generátor vnitřního dění — bude se jej týkat zase jen to, co bude on sám vysílat. Přestože se vaše "vlny" mohou křížit a potkávat, neznamená to, že má jeden z vás přímý vliv na výsledky toho druhého. Ovlivňovat se můžete pouze tím, že budete vysílat informace o sobě samých navzájem, ale to je jiná, teď nepodstatná kapitola.

Pro nás je teď podstatné pochopení, že jsi permanentním generátorem myšlenek (proudů informací). V jednom kuse z tebe myšlenky prýští coby povely do Vesmíru. Permanentně tím tvoříš, protože Vesmír na tvé povely reaguje. Vrací k tobě přesně to, co vysíláš, ve formě událostí, lidí a jejich chování, situací, pocitů, všeho hmotného i nehmotného. Přesně takto vzniká celý život každého z nás. Každý si vše v něm sám předem generujeme. Vše, co prožíváš, co máš i co ti chybí, vyšlo nejdřív z tebe samého, odnikud jinud.

Dokud netušíš, jak funguješ, tvoříš svůj život chaoticky, nahodile, nevědomky, mnohdy zcela neefektivně, zmateně, často tvoříš co vůbec nechceš a sám sobě tím ubližuješ. Okamžik, kdy pochopíš sám sebe a roli svých myšlenek, bude nejspíš i okamžikem, kdy dostaneš chuť se naučit tvořit vědomě a cíleně. I neomezeně. Získat kontrolu nad tím, jaké myšlenky generuješ — co skutečně Vesmíru přikazuješ. Tahle představa v tobě už totiž začíná dostávat konkrétní, reálné rysy. Přijde ti uvěřitelná. Už to není žádné sci-fi, povídačky, tahání za nos.

P.S.: Kdyby ses teď náhodou chtěl zhrozit při zjištění, co že to do Vesmíru vysíláš, nedělej to. Protože ty teď už nemáš problém s tím, co vysíláš. Ty máš naopak obrovskou kliku, že konečně víš, co děláš a můžeš to začít postupně měnit. Tak, že budeš koukat nejen ty sám. Nezapomeň, že Vesmír je tvůj kámoš a fandí ti.


Celý čtyřiadvacetidílný seriál Člověče, poznej se najdeš i ve formě online karet.

Tato karta je součástí online seriálu
Člověče, poznej se

Šestý článek posune naše dobrodružství zase o kousek blíž ke stanovenému cíli, kterým je objevení a probuzení svých neomezených možností, nezávislosti a svobody. Dnes se odnaučíme rozlišovat. Ohromně si zjednodušíme své vnímání světa, protože se naučíme vše chápat úplně stejně. Upustíme od navyklého vnímání stylem "tady je předmět, tady je zas jiný předmět, tady není nic, tamhle stojí jakýsi člověk, o kus dál stojí kdosi další, tady sedím já, cítím se tak a tak, za chvíli mě čeká jakási událost...". 

Tohle vše se pro nás stane přežitkem. Je to starý způsob vnímání, založený na vnějších smyslových zdáních — klamech. Ničemu neslouží, je to brzda. Zdroj omylů, nedorozumění, pocitů závislosti a sebeomezování. Namísto toho se naučíme vidět, co všude okolo nás skutečně je.

Tentokrát nebudeme až tolik objevovat nové, jako si hlouběji uvědomovat, co už známe z předchozího čtení. Podstatu již chápeš, teď si postupně uvědomíš i všechny důležité a praktické souvislosti a dopady, abys dokázal své poznatky přeměnit v praktické schopnosti. Naučíš se tvořit.

Takže — hned první článek o podstatě Vesmíru vysvětlil, že je celý Vesmír jedno jediné, nekonečně velké, souvislé pole "materiálu". Představit si jej můžeš třeba jako obrovský sulc, oceán nebo mlhovinu — ideálně něco souvislého, čím se dá procházet, co skoro není vidět (je to průhledné), ale trošku to přeci jen vidět je (aby to v tobě udržovalo pocit, že to tu skutečně všude okolo je, že nejsi v "prázdnu").

Teď udělej důležitou věc — zkus si přesně tuhle vizi představit — zavři oči, a představuj si, jak nikde není nic (pouze tvůj vlastní pohled), jen se všemi směry táhne nekonečná jednolitá masa téměř neviditelného materiálu. Ať v ní svůj pohled umístíš kamkoli, bude obraz vždycky úplně stejný — jako by se ryba v hlubině rozhlížela po opuštěném oceánu. Chvíli tu vizi v sobě drž a hrej si s ní, než začneš číst dál. Skutečně to udělej, nepřeskoč tenhle důležitý krok.

Právě jsi viděl model Vesmíru. Jaký skutečně je. V čem se permanentně nacházíš, co tě doopravdy obklopuje. Čím skutečně je Vesmír a všechno v něm. Teď se znovu vrátíme k poznatku z prvního článku, kde jsme si řekli, že tento "materiál", tato energie, má úžasnou vlastnost — umí se na vnější povel libovolně proměňovat. Pokud jí třeba přikážeš "staň se takhle velkým kamenem", část této hmoty změní svůj vzhled + další paramerty a přemění se v kámen. Nicméně ve své podstatě to je pořád ona energie, podstata se nijak nezměnila. Očima vidíš osamělý kámen, ale svým vnitřním zrakem vidíš pořád jen nezměněné nekonečné pole energie (žádný kámen ani nic jiného tam nikde není). Tohle jasně pochop, klidně se u toho na chvíli zastav, je-li potřeba. Chápeš? Výborně.

A takto vzniklo, vzniká, mění se i zaniká ve Vesmíru úplně vše. Může to různě vypadat, chutnat, vonět, vydávat zvuk, ale pořád to je jenom různá forma té samé energie, která se pouze přizpůsobila konkrétnímu záměru, který do ní někdo poslal. Což platí nejen o všech věcech hmotných, úplně stejně vznikají i všechny situace a vztahy. Je to obyčejné vyslání informací, nic víc.

Uvědomíš-li si obecnou platnost toho, co si právě říkáme, pochopíš, že všechny tvé myšlenky, reakce, názory... jsou reakce nikoli na to, co skutečně okolo tebe je — pořád to samé pole energie, ale na to, jak se ti tohle pole zrovna jeví, jaké to v tobě budí zdání. Pokud se díváš na své okolí jako na souvislé pole energie, jehož podstata se nemění, jsi úplně v klidu — nemá co tě z něj rušit. Vnímáš-li jej jako rozmanité lidi, předměty, situace..., nutí tě to přemýšlet, hodnotit, posuzovat, porovnávat, zvažovat, dělat si názory, komentovat, obhajovat, bránit... — jedním slovem reagovat. Neboli — vypouštět (většinou zbytečné a často úplně neprospěšné) myšlenky.

Tvé myšlenky ovlivňují úplně vše, čeho se týkají. I tebe samého. Určitě nic nepokazíš, když si teď zase uděláš čtecí pauzu, zavřeš oči a začneš si v duchu uvědomovat, co vlastně vysíláš sám o sobě. Udělej to. Zase zavři oči a uvědomuj si v představách sebe samého. Nejdřív třeba své tělo — jaké je jako celek? Co na něj říkáš? Popisuj sám sebe chvíli. A jak se ve svém těle cítíš? Jak vnímáš jeho jednotlivé části? Jaké máš nohy (správně řečeno — jaké si myslíš, že máš nohy)? Jaký zadek? A pokračuj na ruce, břicho, záda, prsa, pleť, obličej, vlasy... A jdi ještě dál — pozoruj, jak vnímáš své tělo nejen na pohled, ale i jeho vnitřní kvality: myslíš si o sobě, že jsi odolný nebo křehký? Silný nebo slabý? Zdravý jak řepa nebo choulostivý? Přijdeš si atraktivní? Stydíš se za sebe? A takhle můžeš pokračovat donekonečna.

A teď si uvědom, že i tvé tělo je zase jen energie vesmíru, a všechny tyto vlastnosti jí dáváš jen ty sám tím, co sis zvykl o ní myslet. Jsou to jen tvé vlastní názory, které vznikly nikoli vnitřním pohledem na energetickou podstatu sebe, nýbrž pohledy vnějšími, povrchními. Kdyby ses od začátku vnímal jako energii schopnou se libovolně měnit, určitě bys chtěl být zdravý, vitální, pohledný, atraktivní... a tudíž by tvé vysílání informací o sobě samém vypadalo asi jinak než teď vypadá (ale neboj).

Úplně stejně, jak vnímáš vesmírnou energii, která tvoří tebe samého, vnímáš i energii tvořící všechno a všechny ostatní. Nejen ostatní lidi a všechny předměty, ale také všechny situace a vztahy. Dokud rozlišuješ a vnímáš své okolí jako rozmanité entity, budeš vždycky ovlivnitelný, protože tvůj omezený pohled vnímá okolí odděleně, přisuzuje mu vlastnosti podle svých dojmů, vidí kolem sebe rozdílnost, komplikovanost a v neposlední řadě i vlastní potenciální ovlivnitelnost, podřízenost, závislost, ohroženost. Jakmile ale nakoukneš za oponu smyslovému pohledu, naučíš se vždy a za všech okolností vidět jen masu souvislé energie, zbavenou všech tvarů, vlastností i zdánlivého vlivu. A tím se obrovsky kvalitativně posuneš.

Nebude to dnes, dnes s tím teprve začínáš. Ale bude to brzy. Stačí svůj nový pohled na vše kolem začít trénovat:

• Zkoušej si sem tam přes den na chvíli přepnout z "klasického" pohledu na pohled vnitřní. Rozhlídni se nejdřív trochu okolo, vnímej třeba i svoje pocity, a pak zavři oči a představuj si, jak je všude kolem jen klidné souvislé nekonečné pole energie (sulc/oceán/mlhovina...). Že vše, co jsi vnímal s otevřenýma očima, "zmizelo" ze scény. 
• Uvědomuj si, že vše, co jsi v okamžiku před zavřením očí viděl, vnímal i prožíval, byly ve skutečnosti jen tvé reakce na to, jak na tebe okolí navenek působilo. Byl jsi pod vlivem svých předsudků.

Přepnutím na "vnitřní" neboli "skutečný" pohled se vždycky úplně uklidníš. Přestaneš nekontrolovaně vysílat nesmysly. Uvědomíš si, že se ve skutečnosti vůbec nic neděje. Okolí přestane tvou mysl provokovat a svádět. Budeš-li vnitřní pohled trénovat, brzy se naučíš celý svět takto jednoduše vnímat. A tím získáš obrovský klid a sílu, které se stanou pevným základem pro všechny tvé budoucí schopnosti.

Celý čtyřiadvacetidílný seriál Člověče, poznej se najdeš i ve formě online karet.

Tato karta je součástí online seriálu
Člověče, poznej se

Z dosavadních článků bychom měli mít jasno v pojmech Vesmír, myšlenka, přesvědčení a život. Vysvětlili jsme si nejen čím skutečně jsou, ale i jakou praktickou úlohu v našich životech hrají, případně jak lze měřit jejich kvalitu. Obdobným způsobem dnes navážeme velice jednoduchým a přímočarým vysvětlením podstaty a funkce lidského podvědomí.

Podvědomí je jakási úložna, podobná třeba disku v počítači. Podvědomí je úložna našich přesvědčení. Na disk v počítači můžeme nahrát libovolná data, do podvědomí si můžeme uložit jakoukoli myšlenku a tím z ní udělat přesvědčení.

Tak, jak na disku počtače můžeme cokoli přepsat, můžeme cokoli přepsat i ve svém podvědomí. Obsah podvědomí je tedy proměnlivý. A to je velice důležitý poznatek. Víme už, že přesvědčení řídí náš život, teď už víme i kde jsou všechna uložena, že je můžeme libovolně měnit, a tím libovolně měnit svůj život.

Rozdíl mezi prací s diskem v počítači a podvědomím je v tom, že k tomu, abychom na disk libovolná data nahráli nebo je přepsali jinými, stačí jeden pokus. Není potřeba uložit soubor na disk několikrát, aby na něm skutečně byl. Stejně tak jej není potřeba několikrát přepsat, aby se na disku objevila jeho nová verze.

Podvědomí ale funguje jinak. Jeho obsah vzniká z velké části plynule, postupně. A stejně tak se i mění. Zápis i přepis je záležitostí většího počtu "pokusů". Jde tedy o jakýsi proces, během něhož určitou myšlenku opakovaně do podvědomí ukládáme, a ona do něj hlouběji a hlouběji proniká, až se stane jeho nedílnou součástí.

Takto probíhá jakýkoli proces učení — ať se učím chodit, mluvit, číst, počítat, plavat, jezdit na lyžích, řídit auto, hrát na klavír, básničku, prostě cokoli, vše funguje výše uvedeným způsobem. Nejdříve je to pro mě něco nového, moc mi to nejde. Ale tím, že to znovu a znovu zkouším, se ona dovednost postupně noří do mého podvědomí. Postupně ji zvládám čím dál líp, čím dál méně mě nutí nad sebou přemýšlet — provádím ji víc a víc automaticky, až nad ní nepřemýšlím vůbec. Dostal jsem se do stavu, kdy ji mám pevně uloženou v podvědomí a odtud si ji kdykoli když potřebuji automaticky vytáhnu, aniž bych nad tím nějak musel přemýšlet. A přesně takhle to funguje úplně se vším — nejen s dovednostmi, ale i se všemi přesvědčeními (názory, dojmy).

Každý člověk se během života mění, přirozeně se vyvíjí. Přesto může být změna přesvědčení akcí na několik let i desetiletí. Především proto, že daný člověk vůbec netuší, co pro něj jeho přesvědčení znamenají a jak důležitou hrají roli. Navíc mnohdy ani netuší, čím je nahradit, často jen nahradí jeden nesmysl jiným. To už ale naštěstí není náš případ. Když víš, jak důležitou komoditou tvá přesvědčení jsou a zároveň víš, čím je nahradit, proces svého vývoje můžeš mnohonásobně urychlit. Jeho změny se nemusí měřit na léta a desetiletí, ale na týdny, maximálně měsíce. A taky existuje řada urychlovačů, které se naučíš používat.

Efektivita a tudíž i rychlost, s jakou do sebe nové přesvědčení úspěšně uložíš závisí nejen na "počtu opakování". Ovlivňuje to i lehkost, s jakou to děláš, tvůj momentální stav (když jsi utahaný, nesoustředěný, roztěkaný, je tvá efektivita podstatně nižší než když jsi v klidu, odpočatý, soustředěný, dobře naladěný...). A podle hesla "škola hrou" velice záleží i na tom, jak k tomu přistupuješ. Mnohonásobně zvýšíš efektivitu tím, když si se svým novým přesvědčením hraješ — vizualizuješ si jej, povídáš si o něm v duchu sám se sebou, kreslíš si, píšeš, raduješ se v duchu z toho, na čem pracuješ, co nového si do života vědomě přivoláváš, z toho, jak je fajn, že to děláš, jak se tím obohacuješ, jak je prospěšné, že tohle vůbec umíš...

Čím víc smyslů a pozitivních emocí zapojíš, tím rychleji ke změně dojde. Budeš se tím bavit, vůbec nejde o nějaké předstírané veselí. Pozitivní emoce jsou mocné urychlovače procesu. Proto všechno, co děláš rád, ti jde mnohem líp, než když se učíš něco, co ti nic neříká.

Přesvědčení v tvém podvědomí jen tak nečinně nesedí. Žijí, bez přestání a bez tvého vědomí se odtud neustále manifestují do Vesmíru. Energeticko-informačně řečeno — jejich obsah nepřetržitě vysíláš a k tobě se vrací zpět zhmotněný a uskutečněný v podobě všeho, co prožíváš. Každodenní situace, zážitky, pocity, stavy, věci, peníze — to vše je tvůj vlastní produkt. To vše k tobě přichází nikoli náhodně, ale vrací se jako výsledek tvého vlastního podvědomého tvoření. Do detailu, bez výjimky. Co dnes vysíláš si zítra prožiješ a osaháš. Přitahuješ k sobě obsah svých podvědomých přesvědčení neboli očekávání.

Jestliže už tedy znáš tajemství svého podvědomí, dokážeš s ním vědomě a cíleně pracovat. Měnit jeho obsah nikoli nahodile pod vlivem zdání, nýbrž cíleně s jasnou představou o výsledcích. Půjde o výše popsaný proces, kdy do něj budeš opakovaně a s pomocí různých urychlovačů ukládat, co skutečně chceš.

Podvědomí pracuje za tebe, nepotřebuje tě ke svému vysílání. A tak by ti teď mělo být jasné, že podvědomí je to jediné místo, na které je potřeba zacílit, když dostaneš chuť cokoli ve svém životě změnit, vytvořit, nebo si do něj přitáhnout. Tohle pochopení je hlavním cílem dnešního článku.


Celý čtyřiadvacetidílný seriál Člověče, poznej se najdeš i ve formě online karet.

Tato karta je součástí online seriálu
Člověče, poznej se

Předchozí článek pojednával o přesvědčeních, která celý náš život řídí. Dnes pokročíme zase o krok dál a ujasníme si, co vlastně život je.

Život je především o pocitech. Kdo se cítí skvěle, žije skvělý život. Kdo se cítí mizerně, žije mizerný život. Kdo se cítí svobodně, žije svobodný život. A tak dále. Naše pocity jsou to jediné, co odráží kvalitu našeho života, nic jiného. Někdo je rád zalezlý doma, druhého baví cestování. Pokud je jim oběma dobře a nic jim nechybí, nedá se říct, čí život je lepší. Život se dá kvalitativně měřit jedině pocity, které z něj daný člověk (a jenom on sám) má.

A co jsou pocity? Pocity jsou tělesné reakce na naše vlastní myšlenky. Je to jakési potvrzení toho, jak myslíme. Jsou-li naše myšlenky dobré, v souladu s tím, co skutečně chceme a co je přirozené, cítíme se dobře. Jsou-li naše myšlenky v nesouladu, vyvolané iluzemi, cítíme se špatně. Vždycky jde ale o naše vlastní myšlenky, co v nás vyvolává pocity.

A opět by byl omyl hledat příčinu svých pocitů někde okolo sebe. Naše pocity vycházejí z našich vlastních myšlenek a ty vycházejí z našeho úhlu pohledu. Na druhého člověka, na sebe, na právě prožívanou situaci, na právě vyslyšenou zprávu, na peníze, na zdraví, atd. atd., prostě na cokoli. Je-li náš pohled přirozený, jsou i naše myšlenky a následné pocity příjemné. Je-li náš úhel pohledu zkreslený, jsou pak i naše myšlenky a pocity ve sféře negativity.

A tomu pak přesně odpovídá kvalita života — čím přirozeněji svět vnímáš, tím kvalitnější život žiješ. Čím víc zkreslených iluzí v sobě nosíš, tím víc negativity do svého života vnášíš, protože na něj pohlížíš z nesprávných úhlů a právě to je jejím zdrojem. Asi největším a nejrozšířenějším omylem je dojem, že žijeme pod vlivem svého okolí. Vidíme pak okolo sebe různé příčiny svých špatných pocitů — hledáme je tam. Ale skutečná příčina je vždycky v nás, v tom, jak se na okolí díváme. Z našeho nesprávného pohledu na okolí se také rodí různé formy závislostí na něm, nejčastěji citové a existenční.

Právě různé iluze opaku jsou pravou příčinou nespokojeností, vzdoru, sebeomezování, nedostatku, závislostí i ostatních forem negativity. Podléháme zdáním, z nichž dedukujeme předsudky a těmi sami sobě život kazíme. Cesta za lepším životem je cesta za poznáním skutečnosti, za nalezením přirozených pohledů na svět. Jedním z poznatků je i ten, že nic negativního samo o sobě neexistuje, vždy jde jen o vlastní nesprávný úhel pohledu. A jedno z Vesmírných pravidel zní: "Chybu hledej vždycky v sobě. Pokaždé ji tam najdeš, a to i kdybys byl tisíckrát přesvědčený, že to tak tentokrát není." Už jen tohle když člověk pochopí a začne si uvědomovat vždycky, když na něj "něco leze", je obrovský obrat správným směrem.

A na úplný závěr dnešního článku zase jeden příklad iluze opaku: Vesmír vypadá, že je tvořen jednotlivými oddělenými entitami (lidé, hmotné věci), které na můj vlastní život mají nějaký vnější vliv. Ve skutečnosti je celý Vesmír a vše v něm jedna jediná spojitá entita (nekonečné spojité energeticko-informační pole), kde je vše navzájem neustále provázané, ale nic z toho na můj život žádný vliv nemá. Tvořím si jej úplně sám. Sám rozhoduji, co si do života přivolám, co ne i čím se nechám ovlivnit.


Celý čtyřiadvacetidílný seriál Člověče, poznej se najdeš i ve formě online karet.

Tato karta je součástí online seriálu
Člověče, poznej se

V předchozím článku jsme se zabývali myšlenkou — čím doopravdy je, co reálně způsobuje, k čemu vlastně naše myšlenky slouží, jaký je jejich skutečný význam a záměr i jak je důležité s myšlenkami nakládat vědomě namísto jejich nekontrolovaného vypouštění. Nyní na to plynule navážeme pochopením co jsou přesvědčení a jakou plní v našem životě úlohu.

Přesvědčení se rodí z myšlenek. Vznikají jednoduše tak, že se v nás nějaká myšlenka dlouhodobě usadí. Začne v nás bydlet, žít, rozvíjet se — stane se naší součástí, zahrneme ji do způsobu svého uvažování.

Přesvědčení se rodí v podstatě dvěma způsoby:

• krátkodobým silným zážitkem (staneš se svědkem emočně extrémně silné události — šok, extáze...)
• dlouhodobějším vlivem autorit a prostředí (názory rodičů, učitelů, médií, kamarádů...; sem patří ale i vlastní názory vzniklé na základě prostředí kde vyrůstáš, jak z něj vnímáš svět i jako důsledek toho, jak vidíš sám sebe — cítíš se soběstačný/závislý, silný/slabý, křehký/odolný, sebevědomý/vystrašený, rovnocenný/méněcenný/nadřazený, šikovný/nešikovný, pohledný/škaredý, chytrý/hloupý, bohatý/chudý, zdravý/nemocný...)

Už sám název přesvědčení avizuje, že každému přesvědčení předcházelo něco, co tě muselo přesvědčit — po dobrém, po zlém, vnějším zdáním, silou nebo i úplně nenápadně, aniž by sis to vůbec uvědomil. Hlavně první roky života mají na vznikající přesvědčení markantní vliv, člověk jimi doslova nasákne jako houba, neboť všude okolo něj se to jen hemží autoritami, od nichž automaticky přebírá mnohé jejich názory i způsoby uvažování a chování, anebo jim naopak vzdoruje (i vzdor je vybudované přesvědčení).

Jednotlivá přesvědčení o tom či onom dohromady tvoří systém. Systém přesvědčení je soubor názorů konkrétního člověka na celý svět a vše v něm — úplně do detailu. Každý jsme si jej sám vybudoval, pod vlivem okolí i vlastních zdání a dedukcí. Tato přesvědčení v nás žijí a na jejich základě se rozhodujeme i reagujeme v každodenních situacích. Většinou v nich reagujeme automaticky, reflexivně. Podobně, jako si při dýchání neříkáš "nádech-výdech", tak i většinu každodenních situací řešíš bez přemýšlení — podvědomě reaguješ. A všechny tyto reakce odpovídají tvým uloženým přesvědčením. Jsou automatické, rychlé, nic nevyhodnocují, jen sáhnou do tvého systému přesvědčení a vytáhnou odtud to, které danou situaci odráží a podle něj v tobě v mžiku vyvolá reakci.

Stejnou hlavní roli hrají tvá přesvědčení i v těch situacích, které tě donutí přemýšlet. I zde se tvé úvahy ubírají cestou odpovídající tvým přesvědčením — na jejich základě se rozhoduješ, jejich úhlem pohledu situaci vidíš, zkoumáš, vyhodnocuješ, generuješ závěry i jednáš.

Tvá přesvědčení dokonale řídí tvůj život. Ovládají tě, žiješ neustále pod jejich vlivem. Celý život je o způsobu prožívání každodenních situací, o tom, jak se v nich cítíš a co ti přinášejí. Můžeš se cítit skvěle i mizerně, radostně i jako oběť, příjemně i ohroženě, bohatě i chudě, svobodně i spoutaně, přitažlivě i nepříjemně, vidět v situacích příležitosti i problémy. Za vším stojí jen tvá vlastní přesvědčení, která tyto pocity generují.

Přesvědčení ovládají tvůj život nejen na pocitové úrovni, tedy na úrovni vztahů, které máš sám vůči sobě nebo jak vnímáš druhé lidi a jejich chování. Ovládají tě úplně ve všech aspektech, tedy i z pohledu financí a všeho materiálního. Stejně tak je ovlivněna otázka tvého zdraví, vzhledu, tvých možností, co si můžeš dovolit a co ne — o tom všem rozhoduješ jen ty sám, jen tvá vlastní přesvědčení udávají, co je pro tebe možné a co už ne, jestli budeš žít v garsonce či ve vile, mít auto nebo ne, poznávat svět nebo vysedávat doma, žít v bídě nebo luxusu, zdravě nebo na prášcích. O tom všem rozhoduješ jen ty, lépe řečeno to, co v sobě nosíš, o čem jsi ty sám přesvědčený. Nic jiného na to nemá žádný vliv.

Je omyl (masově rozšířený) se domnívat, že tě omezuje něco z tvého okolí. Lidé, okolnosti... Nikdy to tak není, omezuješ se jen ty sám. Tvá vlastní přesvědčení nepřetržitě manifestují do Vesmíru tvé hranice a přivolávají ti do života to, co je pod ní a brání přísunu všeho, co je nad ní. Jinak řečeno — Vesmír ti vrací přesně všechno to, o čem jsi vnitřně přesvědčen. Máš všechno, co si myslíš, že mít můžeš, nemáš nic, co si myslíš, že mít nemůžeš nebo si myslíš, že to můžeš mít jen za jakýchsi podmínek, okolností, vlivem něčeho jiného. Jsi takto naprogramovaný a vše se ti děje jen jako důsledek tvého vlastního sebenaprogramování. "Vždyť ty to tak chceš." vnímá Vesmír tvé vyzařování. "Vždyť mi to přesně takhle sám říkáš, jsou to TVOJE povely. Já přece neřeším, jestli to je pro tebe dobré nebo ne, jestli to opravdu takhle chceš, nebo ne. Já ti dám rád cokoli, ale je na tobě, o co si říkáš."

Neber svá omezení vůbec nijak negativně, nestyď se za ně, přiznej si je. Každý se nějak omezujeme — každý jsme někde vyrostl, každý jsme žil mezi konkrétními lidmi, a to vše nás poznamenalo, není se čím chlubit ani se zač stydět ani co vyčítat. Byla to naše startovní pozice, u každého jiná. Díky ní máme každý nějakou oblast, kterou nevnímáme přirozeně, ve které sami sebe omezujeme. Někdo vnímá nepřirozeně peníze, někdo lidi, další třeba zdraví, své tělo... Dobrá zpráva je, že když pochopíš, jak svět funguje, můžeš cokoli změnit a se sebeomezováním skončit. Pak se dokážeš z libovolného stavu dostat za krátkou dobu do jakéhokoli jiného. Budeš vědět, jak na to a pak už stačí jen chtít změnu uskutečnit.


Celý čtyřiadvacetidílný seriál Člověče, poznej se najdeš i ve formě online karet.

Tato karta je součástí online seriálu
Člověče, poznej se

Úvodní článek odhalil, jak je Vesmír jednoduchý a jak dokáže sám ze sebe libovolně tvořit. Jinými slovy — jaká je jeho skutečná, energeticko-informační podstata neboli čím Vesmír ve skutečnosti je — materiálem obdařeným neomezenou proměnlivostí.

K tomu, aby se ale začal přeměňovat, potřebuje dostat zvenčí impuls. Tímto impulsem jsou přesné a jasné instrukce, informace o výsledku, kterého má dosáhnout — popis konečného stavu. Jakmile je dostane, automaticky začíná samovolný proces tvoření, přesně podle nich.

Nabízí se otázka, co je touto instrukcí, která dokáže přimět samotný Vesmír se podle ní měnit a zde je rovnou i jednoduchá odpověď — obyčejná myšlenka. Nic víc, nic míň. Libovolná myšlenka je přesně tím povelem, na který Vesmír čeká, aby odpovídajícím  způsobem zareagoval.

Velice jednoduše se dá veškeré tvoření vyjádřit dvěma veličinami: materiálem je samotný Vesmír, tvořivou silou je myšlenka. NIC VÍC není k dosažení čehokoli potřeba, vše potřebné se organizuje samo tak dlouho, až je dosaženo zadaného výsledku.

O Vesmíru je dobré vědět, že:

• Je poslušný, udělá vše, co mu zadáš. 
• Zároveň je také pasívní — sám od sebe neudělá vůbec nic. 
• Zato je úplně samostatný — kromě zadání už vůbec nic nepotřebuje, vše potřebné vymyslí, zorganizuje i zrealizuje úplně sám. A to tak, že dokonale.
• A konečně je dobré vědět, že Vesmír o ničem nerozhoduje — udělá cokoli mu řekneš, neřeší, zda to, co mu přikazuješ, je takové či onaké, pro tvé dobro nebo ne, jestli ti to udělá radost nebo tě to zraní. Tohle je tvoje starost a zodpovědnost, nikoli jeho. 

Ty jsi manažer, on je jen stroj (správně bych měl psát stroj+materiál), který dokáže samostatně naplnit všechny tvé představy. Jak s oblibou říkám - Vesmír je stroj na sny. Tak, jak jiné stroje fungují na elektřinu, Vesmír funguje na myšlenky, jsou jeho hybnou silou. Splní ti tedy cokoli po něm budeš chtít. Je to kouzelná Alladinova lampa. Ale vždycky to bude jen stroj, který plní instrukce. Tvůrčí idea a následná zodpovědnost za výsledky i důsledky jsou na tobě. Vesmír ti jen vrací všechno, co do něj sám vyšleš. Z čehož je jasné, že nic, co sám nevyšleš, se ti nikdy nevrátí, nezrealizuje se, neprožiješ to.

Z předchozího povídání už vyplynulo, že myšlenka je něco jiného, než zač jsme ji běžně zvyklí považovat. Přitom je to opět jen naprosto jednoduchá věc — seznam instrukcí. Víc v tom nehledej. Namísto toho si uvědom, jak se tento "seznam" chová. Nekončí v tvé hlavě, jak si mnoho lidí nesprávně myslí. Letí rovnou do Vesmíru a tam se děje to, co už sis přečetl.

Člověk s klidnou myslí dokáže být ve svém tvoření mnohem efektivnější než ten, kterému hlavou běhají myšlenek kvanta. Takový člověk je většinou zmatený, nebo dokonce vystresovaný, vystrašený — to jsou obvyklé stavy, kdy své myšlenky neudržíme pod kontrolou. V takovém člověku se pak nekontrolovaně hemží myšlenky navzájem protichůdné, přikazující Vesmíru hned tohle, hned zas něco jiného. Tím je proces tvorby (přeměny) neustále přerušován dřív, než je dokončen. Kvantum myšlenek tedy rozhodně není faktor efektivity, toho, jak moc toho dokážeš vytvořit. Spíš naopak.

Skutečnou mírou efektivity tvoření je čistá hlava, schopná myslet na to, co skutečně chce. Mnoho lidí si vůbec neuvědomuje, nač během dne myslí, co jim všechno běhá hlavou, co si o kom myslí, jaké generují závěry, co vůči komu a čemu (nevědomky) ve skutečnosti vysílají. Se svými myšlenkami nakládají nezodpovědně a dělají to pouze proto, že si neuvědomují, co jimi skutečně páchají. Jen díky této nevědomosti jim nepřijde důležité, co jim hlavou běhá, nepřisuzují tomu vůbec žádný význam. Nevědí, čím myšlenka je, jakou plní v jejich životě funkci a co dokáže. Nikdo jim to nikdy nevysvětlil, proto netuší, že právě ona je to zdaleka nejpodstatnější, podle čehož se vše v jejich životě odvíjí. A na pozadí tohoto obrovského, každodenního nedorozumění, je opět iluze. Iluze toho, že nějaká neviditelná myšlenka, jakási "moje vnitřní samomluva" je zcela nepodstatná věc. A skutečnost? Jojo, sám sis už dokázal odpovědět - přesně naopak.

Čistota hlavy je veličina, která se dá snadno a přesně vyjádřit — je to míra přirozenosti, s jakou vnímáš život a vše, co je jeho součástí. Každý tvůj přirozený pohled je zdrojem klidu mysli. Nijak tě neprovokuje, nic negativního v tobě neprobouzí, nenutí tě o daném tématu nijak přemýšlet, dedukovat, spekulovat, kombinovat, kalkulovat, ani nemáš potřebu svůj přirozený názor obhajovat, přesvědčovat o něm ty, kteří mají názor jiný. Naopak každá nepřirozenost v tobě generuje myšlenkový šum a tím tě odvádí nejen z klidu, ale i od toho, nač bys myslet skutečně chtěl.

Vyčistit si hlavu od nepřirozeností je základní předpoklad spokojeného, naplněného života, stejně jako schopnosti si jej pak bez omezení řídit a budovat. Jde o proces, během kterého své podvědomé omyly nahradíš přirozenými pohledy na vše, nač sis zvykl pohlížet ze zkresleného úhlu. Pochopíš, kde skutečně žiješ, jak tam všechno doopravdy funguje, čím ty sám ve skutečnosti jsi a jaké jsou tvé opravdové schopnosti. A protože to vše je úplně jednoduché, nemusíš pro pochopení a vytvoření si neomezeného podvědomí dělat nic komplikovaného ani složitého. Bude stačit pochopit pár jednoduchých principů a ty do sebe nějaký čas ukládat, aby nahradily stávající podvědomá přesvědčení.

Tím chci také říct, že pochopení sebe a všeho kolem tě staví na konec jedné cesty — cesty poznání. A zároveň na začátek nové cesty, která spočívá v usazení nových poznatků do svého nitra a zbavení se svých dosavadních omylů. Co tím myslím konkrétně? V podstatě to, že si své nové poznatky budeš muset nějaký čas opakovaně připomínat, vracet se k nim. Tím se podle svého nového poznání postupně naučíš automaticky myslet a jednat. Nahradíš staré vzorce myšlení novými, úplně odlišnými, prospěšnými, neomezujícími.

A co bude pak? Hohó! Pak bude čas na odměnu — začne fáze neomezeného vědomého tvoření a těšení se na výsledky i z toho, že víš, co děláš. Jednoduchým, zato účinným nástrojem, který k vybudování neomezeného podvědomí potřebuješ, jsou v mém případě karty Člověče, poznej se. Jsou stručné a proto se jim dá denně věnovat (stačí pár minut — na záchodě, v tramvaji, ve frontě, v posteli...) a o to jde. Pokud ti můj styl vyhovuje, jsem přesvědčený, že tě to s kartami bude i čím dál víc bavit. Velice brzy začneš vnímat, jak v tobě nové myšlenky žijí. Usazují se, zjevují se, probouzejí další podobné myšlenky a jim odpovídající pocity... Se stejným záměrem píšu i tyto doprovodné články ke každé kartě. Tím, že je čteš v sobě přirozené pochopení prohlubuješ.


Celý čtyřiadvacetidílný seriál Člověče, poznej se najdeš i ve formě online karet.

Tato karta je součástí online seriálu
Člověče, poznej se

Seriál Člověče, poznej se je výpravou za hranice iluzí, toho, co si lidé obvykle myslí, co považují za normální, co mylně vnímají jako skutečnost. Půjde tudíž o cestu plnou překvapení, nečekaných odhalení i strašidel a proto věřím, že bude zajímavá, zábavná a dobrodružná. Je to také cesta od složitého k úplně jednoduchému, k pochopení, jak ve skutečnosti fungujeme a uvědomění si svých skrytých schopností.

Celá podstata seriálu je shrnuta ve 24 kartách (najdeš je i online), které dohromady tvoří ucelený systém, účinný nástroj, pomocí něhož si můžeš vybudovat neomezené podvědomí a získat tak schopnost svůj život vědomě a neomezeně tvořit. Jak? Stačí se kartám pouze nějaký čas pravidelně věnovat. Každý den si na ně udělat chvíli a číst si v nich. Znovu a znovu. Jejich obsah tím v tobě zakotví, usadí se, stane se tvou nedílnou součástí, začneš podle něj myslet i žít. Náš seriál se věnuje každé kartě trochu podrobněji. Její téma rozvádí, a pomůže ti tak pochopit to, co by ti třeba ze samotných karet mohlo uniknout nebo být v začátcích nejasné.

Naši výpravu začneme pochopením prostředí, v němž se sami nacházíme, které nás ze všech stran obklopuje, v němž se všechno dění odehrává a jehož jsme sami nedílnou součástí. A — jak brzy pochopíme — z něhož také vše, co jsme zvyklí smyslově (čili povrchně a tudíž omezeně) vnímat, i vzniká — u skutečné podstaty samotného Vesmíru.

Vesmír je geniální systém. A jako vše geniální je úplně jednoduchý. Budí sice zdání nedozírné rozmanitosti, komplikovanosti a různorodosti, ale tak vypadá jenom navenek. Ve skutečnosti jde o úplně jednoduchý mechanismus, poháněný a udržovaný pohromadě jen několika přírodními silami, v němž se dá vše vyjádřit hrstkou triviálních principů (pravidel). Ty stojí na pozadí všeho dění i zjevení a tomu, kdo je odhalí, se Vesmír dokořán otevře. A co je na tom všem úplně nejlepší — používáním těchto principů je také možné cokoli vytvořit a dokáže to úplně každý. Stačí se podle nich naučit uvažovat a chovat. Všechno tvoření pak půjde samo, stane se z něj radost, stejně jako ze života samého. Navíc se namísto tvoření náhodného a nekontrolovaného naučíš tvořit vědomě a cíleně.

Největším tajemstvím Vesmíru je všudypřítomná „iluze opaku“. Ta je pro Vesmír doslova charakteristická, najdeš ji úplně všude a ve všem. Zcela vážně a bez nadsázky říkám, že vše ve Vesmíru navenek vypadá a chová se přesně opačně, než jaké to skutečně je a jak to doopravdy funguje. Již zmíněným zdáním komplikovanosti počínaje a konče třeba pochopením, že nežije člověk ve Vesmíru, ale naopak celý Vesmír žije v každém člověku. K tomu, aby se člověk dostal Vesmíru pod kůži, je potřeba se na něj naučit dívat ze správného úhlu — vidět neviditelné. Všechny ostatní úhly pohledu jsou zkreslené, klamou. Ukazují věci jinak, než jaké skutečně jsou a tím nás matou. Budí navenek jiné zdání než jaké to je uvnitř.

Za všechna klamná zdání může nedokonalost lidských smyslů. Díky ní nám smysly dovolují vnímat Vesmír i vše v něm pouze povrchně. Nedokážou chodit pod povrch a vidět skutečnou podstatu toho, co se jim právě zjevuje. Nevidíme nekonečné spojité energeticko-informační pole — namísto něj vidíme jednotlivé navzájem oddělené objekty. Nevidíme své myšlenky a nepřetržitý tok jejich vysílání do Vesmíru ani to, co tím způsobujeme. Vidíme jen obrazy, které se k nám vrací, ale neuvědomujeme si, jak a z čeho vznikly — unikají nám skryté souvislosti.

A právě podléhání klamným zdáním — iluzím opaku — vede k dedukování mylných závěrů. Skutečné příčiny dění si neuvědomujeme, považujeme za ně to, co jsou ve skutečnosti výsledky našeho předchozího tvoření. Stejně tak nevnímáme provázanost všeho se vším, namísto toho vidíme události i lidi odděleně a věříme na náhody. Ve svých omylech se utvrzujeme, bláhově je považujeme za cenné zkušenosti, stavíme na nich další teorie. Vzájemně si je předáváme s ostatními a tak se čím dál víc vzdalujeme pravdě. 

Naše mylné představy jsou jediným opravdovým zdrojem všech nedorozumění, obav, nepochopení, ale také nedostatků, nemocí i zla. Podlehneme iluzím, uložíme je v sobě jako předsudek a začneme jej zaměňovat za skutečnost. Z předsudků se stávají obecné „pravdy“, věří jim všichni okolo, bereme je proto jako naprostou samozřejmost, uvažujeme podle nich, sotva koho nad nimi ještě napadne přemýšlet. Staly se davovou psychózou, veřejným omylem, jemuž všichni daleko široko podlehli. 

Seriálem Člověče, poznej se chci tento omezující přežitek změnit. Schválně jsem napsal „omezující“, protože každý omyl, který v sobě člověk nosí, jej samotného obrovsky omezuje. Vnímat věci takové, jaké skutečně jsou a pochopit, jak obrovský užitek z toho pro tebe plyne, je nesmírně praktické pro celý tvůj další život. Vnímat svět jednoduše, myslet jednoduše, žít jednoduše a jednoduše si vytvořit cokoli, čím chceš svůj život obohatit, dokázat si do něj přitáhnout bez jakéhokoli úsilí co chceš — jinými slovy — neomezovat se, to každému přeji a v tom vidím hlavní smysl cesty, na kterou jsme se právě vydali a která k tomuto cíli vede. Jako přidanou hodnotu najdeme na naší cestě trvalou lásku, pohodu, štěstí, radost, zdraví, naplnění, sebevědomí, bohatství a chuť sdílet toto vše s druhými. Tohle vše najdeme totiž každý v sobě. Přestaneme to hledat okolo — zbavíme se i této iluze opaku.

Vesmír je nejen polem neomezených možností (proto, že v něm jde cokoli stvořit), ale je zároveň sám sobě k veškerému tvoření zdrojem. Není tedy pouze prostředím, ale zároveň i „materiálem“, z něhož všechno vzniká — vše tvoří sám ze sebe. Jak to dělá? V principu zase úplně jednoduše, podobně jako chameleon — dokáže se měnit. Jenže umí měnit nejen svou barvu, ale celou podstatu (všechny vlastnosti) svých stavebních částic, materiálu, kterým on sám je. Libovolně, neomezeně. A nemusí se měnit celý, dokáže změnit jen libovolnou svoji část, vytvořit z ní cokoli jiného.

Sám o sobě je Vesmír nekonečné spojité energetické pole. Jeho spojitost znamená, že je v něm vše se vším navzájem propojeno — mezi vším existuje na energetické úrovni neustálá vazba. Takto jsme mezi sebou propojeni i všichni lidé, dokážeme se navzájem na dálku ovlivňovat, komunikovat, předávat si informace, vysílat je jeden k druhému a samozřejmě je dokážeme i přijímat, „číst“, vyhodnocovat. A taky to všichni bez přestání děláme, je úplně jedno, jestli to o sobě člověk ví nebo ne. 

Vysílání informací do Vesmíru je nezbytné i v procesu tvoření, právě na něm je totiž celý založen. Stačí do něj libovolné informace vyslat a on je automaticky zpracuje. Jsou to pro něj jasné a přesné instrukce, které poslechne — začne se jim přizpůsobovat, měnit se přesně podle nich. Jinak řečeno — vytvářet přesně to, co je jejich obsahem.

Vesmír je nekonečný, proto je jako zdroj neomezený — je to nekonečná zásobárna materiálu. Proto když se rozhodneš cokoli stvořit, budeš k tomu mít vždycky vše potřebné. Žádný nedostatek neexistuje (je to zase jen jedna z iluzí). Jediným omezujícím faktorem jsi vždycky jen ty, tvá sebedůvěra a představivost — míra tvé přirozenosti.

Celý čtyřiadvacetidílný seriál Člověče, poznej se najdete ve formě online karet.

K dnešnímu příspěvku mě inspiroval zážitek z tohoto týdne. Jeden večer jsme se po čase sešli na pivu s kamarádkou kartářkou, která mi kdysi pomohla pochopit svět Tarotu a proniknout do něj. Dodnes mě na ní fascinuje, jak s kartami pracuje (používá je úplně jinak než já), jak úžasně se do nich dokáže při svých výkladech ponořit, jak se jí všechno v hlavě pospojuje (vykládá z dvanácti karet naráz), zapadne to do sebe a pak už jen poslouchám úžasné příběhy a vize.
Každý její výklad je pro mě i po letech fascinující zážitek. Nicméně píšu kvůli něčemu jinému – jelikož jsem kamarádku-kartářku dlouho neviděl, brzy jsem po ní začal dyndat, aby mi zas něco vyložila. Jenže ouha! „Nemám karty, přišlo mi divný je brát do hospody. Mám je ráda, proto leží doma na poličce v bezpečí“. A tady je jádro pudla. Kdysi jsem totiž Tarot „Člověče, neboj se“ dělal především se záměrem, aby jej lidé nosili u sebe a krom jiného – bavili se jím. A pokud se naskytne příležitost, nejen sami sebe. Dá se s ním užít kupa zábavy a právě třeba hospoda a známí jsou ideálním místem.
Řada lidí má dojem, že komunikace s podvědomím je cosi vzácného až posvátného, akt vyžadující rituál apod. Nikomu to neberu, jsem ale přesvědčený, že jde naopak o něco úplně přirozeného, co je škoda si démonizovat. Tím, že bez mrknutí vytáhnu karty kdekoli před lidmi nijak nesnižuji jejich autoritu a hodnotu (už proto, že to ani nechci), ale právě naopak. Jsem přesvědčený, že přesně takhle to Vesmír chtěl (což nakonec i má kamarádka – jak by řekl Jára Cimrman – sama musela uznat).
A co s kartami ve společnosti? Nejčastěji to samozřejmě bývají různé výklady kamarádům, tahání karty na to či ono a debaty nad odpověďmi – mimochodem většinou hodně zajímavé. Ještě zajímavější ale je, když se ostatní „začátečníci“ osmělí a také se do tahání a výkadů aktivně zapojí. Můj zatím nejzajímavější zážitek byl, když jsme ve třech vymysleli hru, kdy vždycky jeden položil otázku související s druhým a třetí na to tahal kartu a odpovídal (nejen, že ji četl, ale dával do toho ze svého nitra i vzešlé pocity a souvislosti, případně i tahal další kartu na dovysvětlení atd). Počáteční ostych a nejistota se brzy změnily ve zvědavost a pak už jsme nevěděli, kdy skončit, jak nás to bavilo.
Neberte Tarot moc vážně, berte jej normálně. On to tak chce, je jako my, lidé - chce se hlavně bavit a když je potřeba, no tak i rád pomůže. Hrejte si s ním a buďte kreativní.