Tato karta je součástí online seriálu
Člověče, poznej se

Minulý článek byl o aktivní fázi tvoření, která je úplně jednoduchá — stačí jen vědět co chceš a znát pár principů, aby člověk neudělal chybu. Dnes probereme všechno potřebné o fázi pasivní. Už jsem minule naznačil, že je tato fáze paradoxní a hned vysvětlím proč.
Název pasivní má od toho, že od tebe nic nevyžaduje. Žádnou aktivitu, vůbec nic. Kromě jediného — aby ses od svého vyslaného záměru dokázal myšlenkově zcela odpoutat. Nemyslet na něj, nesnažit se spekulovat, "pomáhat", přemýšlet jak by se to mohlo asi stát ani jinak se v tom myšlenkově nerýpat. Nechat to prostě být.

Na tom na první pohled není nic záludného, a v tom je onen skrytý paradox, který možná pochopíš, až když si to vyzkoušíš. Tato fáze je totiž založena na důvěře. Plné neochvějné důvěře v přírodní zákony a jejich působení. Jinak řečeno — musíš dát Vesmíru prostor vše zrealizovat. Nekecat mu do toho, nerušit jej, nehonit jej sem a tam. Uvědom si, že i pochybnost je jasná instrukce, odklon od původního záměru nebo dokonce jeho úplné popření.

Je to o bezmezné důvěře v neviditelný svět sil a informací. A to nemusí být jen tak. Je naopak dost pravděpodobné, že se tvé myšlenky budou chtít k odeslanému přání vracet a "řešit jej", "pomáhat mu". Jsi zvyklý vnímat svět především smyslově a tudíž tě to bude svádět k pochybnostem.

Všechny takové snahy, kdykoli se objeví,  jsou jasným důkazem, že tvá důvěra ještě není plná. Ještě je v tobě něco, co ti brání se od svého záměru zcela odpoutat — jsi svázán materialistickým způsobem uvažování, které je omezující. Je to podobné jako když školák, který se právě učí násobilku, tuší, že pět krát pět je pětadvacet, ale když na něj učitel zatlačí a zeptá se důrazně: "Opravdu???", žák zaváhá, začne tápat v mysli, zvažovat, vzpomínat, pochybovat — ztratí jistotu.

Co s tím? Konkrétních příčin může být řada, nedá se tudíž jednoznačně říct "udělej přesně tohle". Ale doporučení přece jen existuje — v prvé řadě se nevzdávej svého záměru. Nevadí, jestli ti to hned nejde (víceméně se s tím i počítá), vydrž a pokračuj dál ve své aktivní tvorbě tak, jak jsme psali minule. A paralelně s tím si opakuj a trénuj věci, které s tvým podvědomím pracují, které jej čistí = přirozené postoje k životu. Zbavuj se klamů a iluzí.

Ideální sada nástrojů k tomu určených představuje online Tarot Člověče, neboj se, Zápisník vesmírného šampióna i karty Člověče, poznej se, ke kterým patří i tyto články. Všechny tři jmenované produkty se totiž právě přirozenými postoji zabývají. Jejich používáním automaticky posiluješ svou intuici a čistíš své podvědomí, což vede k čím dál většímu sebevědomí a jasnosti. Tím, že fungují intuitivně, ti navíc reflektují přesně to, co vyčistit potřebuješ. Stačí se jich jen správně ptát a sáhnout po nich, kdykoli v tobě bují nějaká nepřirozenost = kdy cítíš, že se v tobě něco mele, ztrácíš jistotu, jasnost...

Mohu-li tedy doporučit, hraj si, tahej karty, ptej se Tarotu na věci, které souvisejí s tvým záměrem tvořit a tím, co mu ještě brání a všechny tyto nenásilné a časově nenáročné činnosti tě dovedou tam, kam potřebuješ, kam chceš. Nástroje, které máš k dispozici vypadají triviálně, ale tím se nenech oklamat. Jsou velice silné a mocné, probouzejí změny, vedou tě správným směrem a když je potřeba, podrží tě a podpoří. Bav se s nimi a vše pak půjde ještě snadněji a rychleji. Stavěj se svým blokům a ony postupně zmizí.

Dokonalé sebevědomí a (sebe)důvěra jsou podmíněny nabytím těchto schopností:

• poznání Vesmíru a jeho fungování, a poznání sebe sama i toho, jakou roli hraje tvé myšlení
• přijetí sebe takového, jaký jsi, pochopení, že přesně jaký jsi máš být, že máš vše, co potřebuješ a díky tomu jsi jedinečný a to tak máme každý; že každý máme své "zdánlivé nedostatky", které vytvářejí naši jedinečnost pro záměr, kvůli kterému jsme na světě; nikdo tedy není ani míň ani víc než kdokoli jiný
• nerozlišování neboli pochopení, že vše ve Vesmíru je úplně stejné, z téhož materiálu a navenek neutrální; že žiješ v naprosto neutrálním prostředí, které tvůj život přímo nijak neovlivňuje, pouze reaguje na tvé vlastní vysílání
• bezpodmínečná láska k sobě i ke všemu ostatnímu; je syntézou předchozích tří aspektů

Tohle vše v tobě cesta za poznáním automaticky probudí. Díky tomu získáš i spoustu dalších souvisejících přirozených vlastností a schopností, jejichž výslednicí bude zdraví, štěstí a neomezenost.

Celý čtyřiadvacetidílný seriál Člověče, poznej se najdeš i ve formě online karet.

Tato karta je součástí online seriálu
Člověče, poznej se

O předchozích článcích seriálu se dá obecně říct, že pojednávaly o přípravě na záměrné tvoření. Když to velice stručně shrnu, zahrnovaly dva aspekty:

• poznání vesmíru, člověka a jejich fungování
• nalezení a odstranění bloků, které v člověku vznikly odklonem od jeho přirozenosti a které mu v záměrném tvoření brání, protože narušují chod tohoto samovolného procesu

Odteď se v našem seriálu posouváme už k vlastnímu tvoření, spočívajícím ve dvou fázích — fázi aktivní a fázi pasivní. První z nich — aktivní fázi — popisuje dnešní článek a měl by o ní říct úplně vše potřebné. Je to prostě recept jak jednoduše na to včetně tipů co ano a co naopak ne.

Aktivní fáze tvoření se tak jmenuje proto, že se na ní sám aktivně podílíš. Paradoxně je tahle fáze z hlediska zvládnutí jednodušší než ta druhá, alespoň pro začátečníky. Spočívá v tom, že si v klidu vydefinuješ, co vlastně chceš. Je úplně jedno, co to bude, udělej si o tom co nejlepší představu, vizi, do které zahrň všechny podstatné vlastnosti. Udělej to jak ti vyhovuje, ideální je asi tužka a papír. Všechno si zvaž a sepiš, poškrtej a sestav si ideální definici. Je dobré si ji dobře promyslet, abys ji později nemusel měnit.

Až máš své přání vydefinované, je čas jej začít vysílat do Vesmíru. A teď důležitý moment — vysílej vždycky jen hotový výsledek. To je velice důležité. Ber to tak, že zadáváš cíl a nezajímá tě, jak se k němu dospěje. To totiž není tvoje starost. Ty jsi v procesu tvoření pouze zadavatel. Na tobě je co nejlépe vyjádřit, co chceš a tím to pro tebe hasne. Hned vysvětlím proč — protože výkonnou složkou je Vesmír. On dokáže vše, co si vymyslíš, samostatně zrealizovat. Je na to odborník, machr. Nepotřebuje, aby mu do toho někdo mluvil, naopak — tím mu práci komplikuješ a kazíš. Vesmír totiž na rozdíl od tebe dokáže vyhodnotit úplně všechny varianty i možnosti a zorganizovat je tak, aby výsledek odpovídal a bylo jej dosaženo co nejjednodušší a nejrychlejší cestou. Vesmír je tedy dokonalý vykonavatel. Musíte se tedy spolu naučit spolupracovat — každý dělat jen to svoje a druhého nechat dělat zase to jeho.

Takže opakuji — vydefinuj si výsledek a ten pak zadej Vesmíru k realizaci. Jak? Vizualizuj si jej nebo jiným způsobem na něj mysli jako na již hotovou věc. Probuď jej ve svém duchovním světě. Udělej si pohodlí, zavři oči a výsledek si představuj, i třeba sebe, jak si jej užíváš. Prostě si představuj scénu již hotového, splněného výsledku. Co nejživěji, ale nenásilně. Vlož do toho klidně i emoce a užij si to.

Pokud ti nefunguje vizualizace, zvol si jinou metodu. Třeba si výsledek svého přání kresli. Nebo piš. Kup si sešit a do něj si podrobně popisuj výsledek, popiš klidně třeba i dvě tři stránky. Psaní je velice silná metoda, to zjistíš hned, jakmile to zkusíš. Další možný způsob je o svém záměru sám se sebou v duchu mluvit. Prostě jako by sis něco vizualizoval, akorát namísto obrazu si o tom v duchu povídáš.

Je jedno, jaký způsob zvolíš, vyber si, co ti přirozeně sedí. Jde o to odeslat správné zadání a zároveň si svou představu uložit do podvědomí. Tohle opakuj každý den, stačí vždy chvíli, pár minut se své vizi věnuj. Ideální časy jsou třeba hned po probuzení ještě než vstaneš anebo těsně před usnutím — tvé vize tě naladí na celý den nebo v tobě žijí celou noc. Ale samozřejmě to můžeš dělat i kdykoli jindy. Jen je dobré si na to udělat klid, kde tě nic neruší a můžeš si svou vizi užít podobně, jako když si chceš užít třeba nějaký film.

A to je celé. Takhle si můžeš vydefinovat cokoli chceš, jen měj při tom na paměti, že nemáš jít proti nikomu a ničemu — tvůj záměr musí být čistý a nikoho a nic nezneužívat. Můžeš třeba chtít skvělého partnera, který rád jezdí na lyžích a má rád děti, ale už je špatně chtít, aby tím člověkem byl sousedovic Miloš. Protože Miloš může mít o svém životě i o partnerství úplně jiné představy. Čili buď ve svých definicích detailní, jen se vyhni snahám je pasovat na konkrétní lidi nebo je vázat na něco jiného. Ono by to ani nefungovalo, pořád by se něco třelo, blokovalo, nikdo by z toho nebyl šťastný.

Příští článek bude o pasivní fázi tvoření a jejích zákonitostech i záludnostech.


Celý čtyřiadvacetidílný seriál Člověče, poznej se najdeš i ve formě online karet.

Tato karta je součástí online seriálu
Člověče, poznej se

Všechno v životě člověka je postaveno na jeho vlastních přesvědčeních. Což je — jinými slovy řečeno — jeho duchovní svět. Každý žijeme ve dvou světech zároveň, v duchovním a fyzickém. Přitom duchovní svět je nadřazený světu fyzickému, a to tak, že vše nejdřív musí vzniknout v tvé hlavě a posléze se to projeví i ve fyzické podobě.

Kdo si to již uvědomuje, nesnaží se řešit problémy ani plnit si svá přání na fyzické úrovni, ale jde rovnou o úroveň výš. Tam, odkud vše doopravdy pochází. Nikdy totiž nemůžeš získat nic, o čem nejprve nejsi vnitřně přesvědčen. Nic nezískáš tak, aby ti to sloužilo dřinou, honěním se, hraním si na něco, úsilím, bojem, silou, nátlakem... Zato všechno získáš tak, že o tom sám sebe přesvědčíš. Vše, co chceš, tedy musí nejprve ožít v tvé mysli a posléze se to už pak samo projeví i na fyzické úrovni. Samovolně to pak k tobě dojde — bude ti to fungovat, budeš to přitahovat.

Toto je jediná cesta, je iluze si myslet, že se dá něčeho dosáhnout jinak. Nějakou výjimkou z pravidla. Přírodní zákony výjimky neznají, jsou jednoduché, každá výjimka by vše jen zkomplikovala a vnesla do dokonalého řádu chaos.

Člověk, který si význam svého myšlenkového světa uvědomuje, překročil i iluzi vlastní ovlivnitelnosti okolím. Ví, že vše záleží jen na něm samém, na jeho myšlení. Stejně tak se i zbavil iluze, že je jeho život na něčem nebo někom závislý, že mu něco může zvenčí v jeho záměrech bránit. Ví, že všeho dosáhne prací na sobě, na své duchovní kvalitě — na svých přesvědčeních. A proto se jim pravidelně věnuje a o stav a obsah svého podvědomí se stará, vidí v něm neomezený poklad, zdroj úplně všeho.

Práce na svých přesvědčeních neboli se svým podvědomím je také nazývána rozvojem osobnosti. Ať to nazveme tak či onak, vždycky jde o cílené zvyšování kvality svého žití, k čím dál bezstarostnějšímu a bohatšímu životu. Spočívá ve zbavování se svých stávajících omezení a následně v bezstarostném plnění si svých cílů a snů. Což není nic jiného než cesta k vlastní přirozenosti a — teď přijde něco moc důležitého — lásce sama k sobě. Od lásky k sobě se totiž všechno ostatní odvíjí, na ní vše stojí i padá.

Mít se bezpodmínečně rád znamená přijmout se takový jaký jsi, bez výjimky, se vším, co k tobě patří. Teprve pak máš možnost jít dál za svými sny, do té doby si budeš pořád něčím bránit — něčeho se bát, něco si vyčítat, s někým se srovnávat, soupeřit, maskovat vše, cos na sobě ještě nepřijal... a to vše v tobě bude dál a dál probouzet sebeomezující myšlenky.

Osobní rozvoj se dá vyjádřit ještě jinak — osobní rozvoj je o čím dál jednodušším vnímání světa, života i sebe samého. Je o porozumění, jak ty "neviditelné věci" fungují. Zbavuje tě iluzí navozovaných smyslovým kontaktem s okolím. Namísto reakcí na vnější zdání se učíš vnímat skutečnou podstatu všeho co potkáváš, s čím se denně konfrontuješ. Uvědomuješ si, že se vždy konfrontuješ jen sám se sebou, protože úplně všechno kolem tebe je úplně stejné — prostředí, ve kterém se pohybuješ je neměnné, pouze budí rozličná klamavá zdání, z nichž se pak odvíjejí tvé reakce, emoce, myšlenky a závěry.

Rozvoj podvědomí tě vede k pohledu na život s klidem a odstupem (nadhledem). Stáváš se "nestranným pozorovatelem", kterého dění okolo nechává čím dál víc v klidu. Čím víc světu a sobě rozumíš, tím méně situací tě vyvádí z klidu a nutí tě reagovat. Kdykoli se tak stane, víš, že jde o chybu v tobě a věnuješ se jejímu odstranění, protože to je jediná cesta dál. Jen tak dokážeš víc a víc myslet na věci, které chceš, nerušen zdánlivým děním okolo. Jen tak se můžeš stát vědomým tvůrcem svého života. Zbývající články seriálu budou o tom, jak to konkrétně dělat.


Celý čtyřiadvacetidílný seriál Člověče, poznej se najdeš i ve formě online karet.

Tato karta je součástí online seriálu
Člověče, poznej se

Z předchozího článku bys měl už mít úplně jasno v tom, čím jediným se omezuješ. I jak tvá omezení vznikla, jak se projevují i jak jejich přítomnost ve svém nebo i cizím chování bezpečně poznat. Dnes tyto důležité znalosti doplníme o to poslední — umění se svého libovolného omezení úspěšně zbavit.

Zbavit se svého omezení je jednoduché, protože existuje jediná možnost, jak to udělat: svému omezení se postavit čelem. Co to znamená? Že si své omezení otevřeně přiznáš. Přestaneš jej maskovat, skrývat, předstírat že neexistuje, přetvařovat se, vyhýbat se mu apod. Tím vším totiž jen svůj blok posiluješ a on v tobě sílí. A hlavně — nosit jej v sobě budeš pořád dál a při každé příležitosti tě zraní.

Každý nějaké své bloky máme, rozhodně si nemysli, že jsi nějaká výjimka. I lidé, které teď možná považuješ za své vzory, ideály, kteří ti imponují, mají nebo měli své nedostatky a s nimi spojené bloky a museli se jim stavět a překonat je. Musíš pochopit, že vše, co člověk vnímá jako své omezení, je ve skutečnosti prostředek k nalezení lásky k sobě samým a tím pádem následně i bezpodmínečné lásky k druhým lidem. Ta totiž spočívá hlavně v pochopení, že každý má své chyby a v přijetí lidí takových, jací jsou, se vším všudy. Píšu to proto, že tohle pochopení a přijetí je stěžejním milníkem na tvé cestě k tvé neomezenosti, tak pokud cítíš, že je potřeba, chvíli se nad tímto odstavcem zastav a přečti si jej třeba znovu nebo o něm chvíli přemýšlej.

Pojďme si říct, jak na svůj konkrétní blok, jak se jej zbavit. Už víš, že se mu musíš postavit čelem, přestat předstírat, že není. V praxi to znamená připustit si jej k tělu a konfrontovat se s ním. Cílem této konfrontace je jeho přijetí. Přijmeš třeba to, že jsi tlustý. Nebo že máš velké uši. Křivé nohy. Pleš. Nebo že nejsi zrovna Einstein. Že se něčeho bojíš. Cokoli. Nic z toho totiž samo o sobě není nic omezujícího. Omezující je pouze špatný pocit, který z toho máš a tento špatný pocit máš jen proto, žes to nepřijal. Nechceš si to připustit. Stydíš se za to. A...  teď to přijde... nemáš se kvůli tomu rád. A tohle JEDINÉ tě omezuje. Tvůj špatný pocit ze sebe samého je to jediné, co ti hází klacky pod nohy, co tě přivádí do rozpaků, kvůli čemu si nevěříš, co ti nahání strach, co tě nutí srovnávat se s druhými, přetvařovat se, maskovat své rozpaky, schovávat se za různé role apod.

Máš pocit, že přesně tak, jak se vidíš, tě vidí i druzí, že přesně tak, jak se soudíš, tě soudí oni, že přesně tak, jak sám sebe podceňuješ, tě i oni podceňují. A co to znamená energeticko-informačně? Přesně tyhle informace, odpovídající tvým vlastním mizerným pocitům ze sebe, vyzařuješ. Vypouštíš je do vesmíru a co se pak děje? Až PAK tě takto druzí začnou vnímat. Kdybys to nedělal, nikdo by to neřešil. Proč? Protože jak už víš, Vesmír je sám o sobě neutrální. Jen reaguje. No ale jak může reagovat Vesmír, když do něj vysíláš "cítím se slabý", "cítím se škaredý", "cítím se hloupý", "cítím se chudý"... Nedáváš mu jinou možnost, než na tebe přesně takto reagovat. Nemá jinou možnost, tudíž ani nečekej, že to bude jinak.

Uvědom si, že to, jak tě Vesmír vnímá, závisí jen na tom, jak se vnímáš ty sám. Na ničem jiném. A tudíž odteď v klidu dělej, co je nutné k tomu, aby tě vnímal s láskou. Zbav se svých strachů, sebepodceňování, sebehodnocení, své nelásky k sobě. Tím, že si své "handicapy" připustíš k tělu. Jedno přísloví říká — čeho se bojíš, to dělej. Začni tedy dělat to, že budeš o věcech, které ti přijdou nepříjemné, se sebou v klidu otevřeně mluvit. Zpočátku se to v tobě bude mlít, nebude ti to asi příjemné, ale je to nutné. Rychle pocítíš, jak tvůj blok, to, před čím ses tak dlouho skrýval, co sis tak dlouho nechtěl připustit, slábne. Přichází úleva. Přichází pohoda, přichází pochopení. Přichází láska.

Jiné přísloví říká: strach je malý, má jen velký stín. A ty, dokud se svému strachu nepostavíš, utíkáš neustále právě před tím stínem. Tímto stínem není nic jiného než tvá vlastní představa. Iluze, plodící obavu, stud... V momentě, kdy před ní přestaneš utíkat, kdy se konečně zastavíš, otočíš a řekneš "No tak teda pojď, ukaž se a udělej mi, co mi chceš udělat...", v ten okamžik staneš konečně tváří v tvář ničemu. Až teď pochopíš, že tam nic není, nic tě nehoní, nic ti nehrozí, že utíkáš před ničím.

Postavit se svému sebeomezení je zpravidla proces, vyžadující opakování. Jelikož podvědomí je "živý organismus", je většinou potřeba staré přesvědčení přemáznout vícekrát novým, než dojde k úplné změně. Nicméně pokaždé přijde znatelný pokrok, je cítit, jak staré přesvědčení slábne.

Ono se ale jen tak nevzdá, bude se vzpouzet, snažit svou ohroženou pozici získat zpět, bojovat o ni, ale ty se už nedáš. V tobě už žije vidina stavu nového a to je motivace, které se už nevzdáš. Cesta zpět už pro tebe neexistuje a vnitřní bitvy, které s sebou nahrazení starého přesvědčení novým nese, tě začnou brzy dokonce bavit, protože v nich cítíš zrození nového.

V každém případě platí jedno pravidlo, strategie úspěchu: při každém vnitřním boji, každé hádce, kterou v tobě zrod nového s bojujícím starým vyvolá, vydrž až do konce. Najdi si klidné místo, ideálně samotu, někde se zavři, a sleduj jako nestranný svědek to, co se v tobě hádá. Nic násilně neutlumuj, nesnaž se být ani nijak zbytečně aktivní, nic neurychluj, jenom pozoruj, co se v tobě odehrává a nechej to doběhnout až do konce. Ono se nakonec to staré vždycky vzdá a přijde obrovská úleva, vyjasnění, vítězný pocit. Takhle to končí úplně vždy a víc se od tebe ani nechce, než setrvat, neděsit se toho ani nikam neutíkat. A opět platí, že toto je jediný způsob, jak svůj boj sám se sebou úspěšně zvládnout. Není tedy potřeba hledat jiné řešení, pátrat, vymýšlet. Celé tajemství úspěchu je v tomto odstavci.

Už chápeš, že sebezměna je s tímto procesem nutně spojená. A proto si jej brzy začínáš užívat, namísto aby ses jej bál. Je to jako když se cyklista vydá na vyjížďku, vytyčí si cíl, a cestou jede sem tam po rovince, sem tam jede kolo samo z kopce, ale několikrát si taky mákne do kopce. A každý správný cyklista ti řekne, že ty kopce jsou velká paráda, bez nich že by ta vyjížďka nestála za nic, i když by na jejím konci bylo něco parádního. Chyběla by jí výzva a radost z jejího překonání. Stejně tak si ty udělej radostnou výzvu z překonávání sebe samého, najdi si v tom motivaci a živ v sobě vidinu nového. Tím všechno zjednodušíš a urychlíš. Řada lidí se naučila před výzvami couvat. V každé příležitosti zažít něco nového a obohatit se vidí problém a tudíž se jejich život nikam neposouvá, je stále stejný.

A teď to nejlepší: jestliže přijmeš svůj současný stav, zjistíš potom, že jde tento stav klidně i libovolně změnit. Není to nutné, ale najednou to je reálné. Napadá tě spousta možností, jak to udělat. Namísto aby ses trápil totiž začneš o všem úplně jinak přemýšlet. Už totiž se sebou nebojuješ, ale máš se rád. Máš už teď ze sebe radost. vše se změnilo, břemeno spadlo, cítíš, jak volně dýcháš, jak je všechno krásné. A to je — láska. A láska je tvůrčí síla. Láska uvolňuje přirozený tok energie, kterému předchozí blok bránil.

Namísto dřívějších myšlenek na to, co nechceš nebo co se ti nelíbí ("mám obří nos", "můj šéf je kruťas a blbec", "nikdo mě nemá rád", "svět je samý problém" a podobné nesmysly) naráz o těch věcech přemýšlíš úplně jinak: "lidé s velkým nosem jsou sexy", "šéf je v pohodě, taky má svoje mouchy, ale já ho beru s nadhledem jako kámoše", "mám se rád a nic od nikoho nepotřebuju"... A co se stane? Při pomyšlení na svůj nos se cítíš fajn (to snad není možný, fakt je sexy!), v práci koukáš na šéfa a on je úplně jiný než jaký byl doteď (von je teď fakt pohoďák!), lidé kolem tebe se k tobě chovají úplně jinak, vnímají tě, povídají si s tebou, a ty sám s nimi taky komunikuješ úplně normálně, nestydíš se, jsi otevřený, nekoktáš, díváš se jim do očí, cítíš, jak spadla neviditelná bariéra, která byla do té doby všudypřítomná. Uvědomíš si, že "tok vesmírné energie" doslova a do písmene cítíš. Že jej, i když není vidět, jasně a zřetelně vnímáš. Což je vlastně energeticko-informační důsledek tvé změny — tam, kde dosud energie volně netekla naráz už proudí. Blok zmizel. A to je celé.

Celý čtyřiadvacetidílný seriál Člověče, poznej se najdeš i ve formě online karet.