Každý její výklad je pro mě i po letech fascinující zážitek. Nicméně píšu kvůli něčemu jinému – jelikož jsem kamarádku-kartářku dlouho neviděl, brzy jsem po ní začal dyndat, aby mi zas něco vyložila. Jenže ouha! „Nemám karty, přišlo mi divný je brát do hospody. Mám je ráda, proto leží doma na poličce v bezpečí“. A tady je jádro pudla. Kdysi jsem totiž Tarot „Člověče, neboj se“ dělal především se záměrem, aby jej lidé nosili u sebe a krom jiného – bavili se jím. A pokud se naskytne příležitost, nejen sami sebe. Dá se s ním užít kupa zábavy a právě třeba hospoda a známí jsou ideálním místem.
Řada lidí má dojem, že komunikace s podvědomím je cosi vzácného až posvátného, akt vyžadující rituál apod. Nikomu to neberu, jsem ale přesvědčený, že jde naopak o něco úplně přirozeného, co je škoda si démonizovat. Tím, že bez mrknutí vytáhnu karty kdekoli před lidmi nijak nesnižuji jejich autoritu a hodnotu (už proto, že to ani nechci), ale právě naopak. Jsem přesvědčený, že přesně takhle to Vesmír chtěl (což nakonec i má kamarádka – jak by řekl Jára Cimrman – sama musela uznat).
A co s kartami ve společnosti? Nejčastěji to samozřejmě bývají různé výklady kamarádům, tahání karty na to či ono a debaty nad odpověďmi – mimochodem většinou hodně zajímavé. Ještě zajímavější ale je, když se ostatní „začátečníci“ osmělí a také se do tahání a výkadů aktivně zapojí. Můj zatím nejzajímavější zážitek byl, když jsme ve třech vymysleli hru, kdy vždycky jeden položil otázku související s druhým a třetí na to tahal kartu a odpovídal (nejen, že ji četl, ale dával do toho ze svého nitra i vzešlé pocity a souvislosti, případně i tahal další kartu na dovysvětlení atd). Počáteční ostych a nejistota se brzy změnily ve zvědavost a pak už jsme nevěděli, kdy skončit, jak nás to bavilo.
Neberte Tarot moc vážně, berte jej normálně. On to tak chce, je jako my, lidé - chce se hlavně bavit a když je potřeba, no tak i rád pomůže. Hrejte si s ním a buďte kreativní.
